„Ti, kdo žijí v okruhu do 30 kilometrů od Arunáčaly, dosáhnou osvícení,“ říká starobylý citát. Tak nevím – netroufal bych si tvrdit, že každý z více než miliónu obyvatel samotného Tiruvannamalai je osvícený, ale něco na tom přece asi jen bude. Člověk přijede, pobude pár dní, nic zvláštního nedělá a najednou, kde se vzalo tu se vzalo, začíná ho pomalu a nezadržitelně naplňovat jakési jemné a nepostižitelné vnitřní ticho, jako by se to neposedné vlastní já začalo pozvolna rozprostírat v nových, hlubších rozměrech. „Ano“, říká si často takový aspirant s neskrývaným potěšením, „pokročil jsem významně na své duchovní stezce.“ A šťastně proplouvá kolem Arunáčaly a celé hodiny nastavuje zrcadlo své nekonečné mysli. Pak dojat a vnitřně inspirován Arunáčalu opět opouští – ale co to? Vhozen zpět do svého denního světa po krátkém čase většinou v sobě zase nachází to své důvěrně známé staré já se všemi jeho nectnostmi. Pak se možná zase za nějaký čas k Arunáčale navrací. A příběh se může opakovat… (Některá semínka ale mohou být docela neviditelná…)
Během let strávených v Indii jsem Arunáčalu a Ramanášrám navštívil nespočetněkrát. A postupně se důvěrně sžil s místem, lidmi i celým okolím. Vždy mě vítaly tytéž známé tváře v kanceláři, usměvavý prezident ášrámu, obdivuhodný kuchyňský personál stíhající denně vařit neskutečné hromady jídel a kupodivu i stále stejné tváře mnohých návštěvníků. Jako by tady čas vůbec neplynul. Neměnná denní rutina, bušení na zvonec volající k jídlům s přesností časového znamení, pravidelné ranní i večerní rituály ve svatyních, opice číhající na neopatrné nosiče banánů… Mexičan Eduardo vycházející o půl deváté ráno k jeskyni Virupakša a v poledne dřímající na kamenném loži tamtéž, stejné tváře žebráků usazených v řadách kolem hlavní brány, zdálky kynoucí provozovatelé malých krámků rozesetých v okolí ášrámu, bláznivě se valící náklaďáky a autobusy s ohlušujícím repertoárem nejroztodivnějších klaksonů a troubítek. A nad tím vším vévodící Arunáčala, pravda, v posledních třech letech už s trošku zmodernizovanými stezkami a ukazateli (to snad ani nemuselo být), ale jinak stále stejná, tajemná, nedostižná, neproniknutelná… A vždy s tichou a otevřenou náručí vítající ty, kdo se k ní stále znovu a znovu vracejí.
Giripradakšina
Cesta kolem úpatí Arunáčaly (giripradakšina) má svůj zvláštní půvab. Sám Ramana Maharši ji s oblibou vykonával a všem velmi doporučoval (i když v jeho časech byla tato čtrnáctikilometrová procházka jistě o poznání romantičtější). Chce-li si člověk i dnes při ní užít aspoň trochu toho klidu a samoty, je výborné vyjít až pozdě večer, kdy už na cestě málokoho potkáme (všichni jinak chodí většinou brzy ráno). Nevzpomínám si vlastně, že bych se na ni vypravil jindy než večer. Vždy bos, jen s nepostradatelnou lahví vody v tašce přes rameno.
Stačí jen čtvrthodinka chůze a cesta začíná opouštět město i hlavní silniční tah, zužuje se a vydává do malých vesniček v okolí. Vycházející noc naplňuje všechno svým zvláštním tajemným kouzlem, někdy je plná hvězd a měsíčního svitu, jindy všechno pokrývá svým černým neproniknutelným pláštěm. Cestu lemují starobylé drobné chrámky a malé svatyně se soškami Šivy či jiných božstev osvětlených malými hořícími lampičkami. Ten tam je denní všudypřítomný ruch, lomoz a spěch. Kolem se line jen zpěv neviditelných cikád a cvrčků a vysoko nade vším se majestátně vznáší vrchol Arunáčaly, která se postupně odkrývá ze všech svých stran. Kroky jeden po druhém plynou po cestě, která se za obzorem tiše otevírá. Kde je čas a kde je Teď? Kolikrát už jsme tudy procházeli? Možná stále stejná cesta, na kterou se znovu a znovu vracíme. Celý ten nespočet příběhů, které nás každý den překotně naplňují, zůstává stejně nakonec jen malým odrazem někde v naší mysli. Kde jsou všechny právě teď? A kde je naše mysl? Jako by každá z těch starobylých tichých sošek ozářených věčným plamínkem dobře znala svou odpověď. Ale slovy ji říct nemůže. A tak každou z nich aspoň v duchu tiše zdravím, někdy celou svatyňku obcházím, a pak zase pokračuji ve své cestě.
Po dvou hodinách se opět blíží Tiruvannamalai a dá o sobě hned patřičně vědět (abychom se náhodou příliš nezasnili) – cesta totiž vede přímo kolem autobusového nádraží, které i o půlnoci vaří svým nepřehledným ruchem. Pak je ještě třeba projít celé město, než se opět objeví brána ášramu spícího v hluboké noci.
Na samotném vrcholku hory
O něco náročnější je výstup na samotný vrchol Arunáčaly. Ten jsem na rozdíl od giripradakšiny uskutečnil jen jednou. Vybral jsem si k tomu monzunový den (abych se vyhnul nemilosrdnému slunečnímu žáru), vyptal se na cestu a vyrazil. Opět bos – což se v průběhu výstupu ukázalo jako nepříliš dobrý nápad, ale pozdě už bylo běžet pro pantofle.
Teprve když se člověk pohybuje po Arunáčale, uvědomí si jak je ve skutečnosti obrovská. Stále šplhá a šplhá po ostrých kamenech a nepříliš laskavých trnech, myslí si, že to na obzoru už musí být vrchol, ale jen co se k němu přiblíží, vyroste hned v dálce za ním ještě vyšší bod a ještě strmější stoupání.
Po třech hodinách výstupu a neustálého ztrácení stezky jsem ale konečně dosáhl toho skutečného vrcholu, šťastně se usadil na veliký kámen, hladil své těžce zkoušené šlapky a tiše koukal na svět pod sebou. Vrchol byl ponořen v lehké mlze a tak jsem si mohl připadat jako na Olympu. Z této iluze mě však brzy vyvedlo důvěrně známé zaskřehotání: na protějším kamenu se objevilo několik opic. Pobaveně jim kynu na pozdrav. Za chvíli se jich ale i na dalším kamenu usadilo aspoň deset. Pak se ze všech stran začaly objevovat další, další a další. A tak jsem byl za malou chvíli neprodyšně obklopen obrovským davem opic – velkých, malých i těch úplně nejmenších opičátek, nebyl kámen, který by zůstal neobsazen. Tolik opic pohromadě jsem snad ještě nikdy neviděl. A kruh se začínal pomalu stahovat. Některé z nich se s agresivním mručením začaly přibližovat až těsně ke mně a asi by rády chňaply přinejmenším po mé tašce. Chcete-li mě sníst, asi nic nenadělám, říkám si v první chvíli rezignovaně. Ale pak raději chytám do ruky pár pořádných kamenů a rázně zaháním prapůvodní obyvatele horského srázu. Kupodivu to funguje, a tak za nějakou chvíli sedím opět sám a nerušen na nejvyšším bodu Arunáčaly a mohu v sobě nechat proznívat legendární Šivovo poselství: „Stejně jako měsíční světlo má svůj původ ve slunci, tak i síla všech posvátných míst má svůj zdroj v Arunáčale. Je to jediné místo, kde jsem na sebe vzal tuto podobu pro dobrodiní těch, kteří mě chtějí uctívat a dosáhnout konečného poznání.“
Pak se pomalu začínám spouštět zpět k úpatí hory až k chrámu Arunáčaléšvara, procházím všemi jeho nádvořími a s lehce žalujícími chodidly se navracím zpět do ášramu.
Annamalai Svámí
U malého jezírka nedaleko úpatí hory se nachází ášram, v němž přes čtyřicet let sídlil Annamalai Svámí, přímý žák Ramana Maharšiho. S Ramana Maharšim strávil přes dvacet let, řídil výstavbu mnoha budov v ášramu a na pokyn Maharšiho si nakonec postavil svůj vlastní malý ášram, ve kterém pak po celá desetiletí nepřetržitě setrvával.
Svým vzhledem Ramana Maharšiho velmi připomínal. Každý den odpoledne ho mohl přijít kdokoliv navštívit a prostřednictvím jeho pobočníka Sundarama se ho na cokoliv zeptat anebo jen tak setrvávat v jeho tiché a zářící přítomnosti. Jeho učení bylo přímočaré: „Objevte své skutečné Já a navždy v něm spočiňte.“ Sám byl živoucím zosobněním této cesty a ty chvíle, které jsem v jeho přítomnosti mohl opakovaně strávit, mě budou vždy naplňovat hluboce inspirující vzpomínkou.
Před třemi lety odložil své tělo (bylo mu skoro devadesát let), a tak dnes v jeho ášrámu můžeme vnímat už jen ty jemné energie, které byly spojeny s jeho fyzickou přítomností.
O jeho životě byla na základě jeho vyprávění napsána velmi zajímavá a obsáhlá kniha (Living by the Words of Bhagavan), ve které můžeme najít mnoho pozoruhodných a málo známých epizod o Ramana Maharšim a životě v ášramu. Perličkou zůstává, že tuto knihu není dovoleno prodávat v ášramovém knihkupectví. Důvodem je jistě skutečnost, že mnohé příběhy a osoby (zejména osoby příbuzensky spojené se současným vedením ášrámu) v ní figurují bez oné běžné idealizující aureoly, což otevírá velmi zajímavý a realistický pohled na skutečný život v tehdejším ášrámu.
Lakšmana Svámí
Jedním z těch, kterým přímý kontakt s Ramana Maharšim otevřel ty nejhlubší dimenze skutečnosti je i Lakšmana Svámí. Spoustu let prožil v mlčení a samotě a dnes přebývá v domě nedaleko Arunáčaly. Na rozdíl od Annamalai Svámího však návštěvníky běžně nepřijímá a je možné ho krátce spatřit jen při významných příležitostech několikrát do roka (Šivarátrí, Vánoce, den narození Ramana Maharšiho a podobně). Na tyto dny je vždy dlouho dopředu neoficiálně ohlášen jeho „daršan“.
Na setkáních s Annamalai Svámím i Lakšmana Svámím bylo příjemné, že na ně většinou přicházela jen malá skupinka zájemců. Důvod je prostý: na rozdíl třeba od sousedícího (v minulém díle zmíněného) Yogiho Ramsuratkumara, u něhož se denně tísní tisíce návštěvníků, se ani Annamalai ani Lakšmana nezabývají světskými problémy přítomných a neudělují jednotlivá specializovaná požehnání, což je pro většinu místních obyvatel poněkud nezajímavé.
Už tak hodinku před ohlášeným časem „daršanu“ se před brankou Lakšmanova domu pomalu scházejí první příchozí (většinou staří známí). Za nějakou dobu vychází z domu chlapec, otevírá nám bránu a nechává nás usadit se na verandě. Skoro nikdo nemluví, všechny nás naplňuje příjemná, tichá atmosféra plná očekávání. Každý se většinou snaží vnitřně ztišit a otevřít subtilním energiím nadcházejícího „daršanu“ velkého „džňáního“. Ohlášený čas se už dávno přehoupl, ale nikdo to nepozoruje, každý ze zhruba patnácti přítomných je plně ponořen někam do nejvnitřnějších hlubin sebe sama. A tu se v jednom okamžiku otevírají dveře a vychází z nich Lakšmana Svámí. Oděn v bílém přehozu usedá čelem k nám na připravenou rákosovou židli. Z jeho tváře pokryté bílým vousem září hluboký mír a současně je z ní možné cítit i něco tajemného a neproniknutelného. Rozhostilo se naprosté ticho a zdá se, jako by postupně utichly snad i všechny zvuky v nejširším okolí. Pohled na Arunáčalu zvedající se v přímém pozadí dotváří tuto neopakovatelnou chvíli. Svámí na chvíli zavírá oči a poté začíná velmi pozvolna procházet pohledem po každém z přítomných. Myšlenky se začínají pomalu rozplývat, čas přestává být důležitý. Pomalu se všude kolem rozprostírá jen ničím neohraničené Teď, které pozvolna otevírá své nekonečné brány. Najednou cítím silný vnitřní impuls, přímo fyzické zachvění – a vidím, že v tom okamžiku Svámí spočinul očima přímo na mně. Nevím jak dlouho to trvalo. Nevím ani co o tom říct… Slova někdy nemohou být dost přesná. Pak Lakšmana Svámí pomalu povstává a beze slova se vrací zpět do svého domu. Ještě nějaký čas všichni tiše sedíme, a pak pomalu opouštíme bránu Lakšmanova domu, do kterého se během let ještě několikrát navracím.
Hraní ve svatyních ášramu
Mnohokrát jsem měl možnost hrát ve velké svatyni Ramana Maharšiho i ve svatyni jeho matky. Od chvíle, kdy mě o to v ášrámu poprvé požádali, se to stalo skoro pravidlem. Vždycky, když jsem přijel, prezident ášramu pokyvoval s úsměvem hlavou a říkal: „Tak zase budeme mít koncerty.“
Hrát v těchto posvátných místech je pro mě vždy hluboký zážitek. Nevím jak se to vždycky roznese (asi na tom má svůj podíl Eduardo), ale večer už většinou ve velké svatyni (která se po večeři normálně zavírá) sedí tiše několik desítek lidí. Nikdy nespěchám, rád si počkám, až okolní ruch úplně umlkne a pak teprve beru do ruky housle a v lehkém příšeří obrovské svatyně osvětlené jen několika plamínky začínám pomalu hrát… Každý tón se zvolna nese v prostoru a mizí někde v nepostižitelné dáli. Zvuky se navzájem spojují a vytvářejí plující akordy, které se zesilují a poté rozplývají v tichu svatyně, v níž je pohřbeno tělo Ramana Maharšiho. Někdy jsem hrával i v sousedící starobylé svatyni jeho matky, která zase evokuje trošku jinou atmosféru inspirovanou též nespočtem sošek a reliéfů symbolických indických božstev, které se v ní ve velkém počtu nacházejí. Místa, kde hudba splývá s Tichem a inspirace prýští z hluboce důvěrného Neznáma…
Arunáčala na přelomu tisíciletí
Věci zůstávají stále stejné, a přece se mění. I za těch sedm let, po která k Arunáčale jezdím, se mnohé změnilo. Jestli k lepšímu nebo k horšímu, kdo může říct? Faktem zůstává, že postupující komerční doba nezadržitelně rozhazuje své sítě kam jen může. V okolí ášrámu vyrůstají obchody a obchůdky se „západním“ zbožím (bez problému dostanete „německý“ chleba nebo opravdové džíny, o pokoutných výměnách peněz nemluvě). Při procházkách po samotné Arunáčale vám pořád někdo něco neodbytně nabízí nebo vás o něco žádá (a člověk by přitom tak rád zůstal sám a nerušen).
I sama Arunáčala trošku mění svůj „image“. Kromě již zmíněných stezek a ukazatelů je na ní v rámci ozeleňovacího programu vysazováno spousta nových stromků. Ty však ale většinou nemají právě dlouhý život: pokud místní ženy nemají zrovna čím topit, vědí, pro co si přijít – je to málo uvěřitelné, ale je to tak.
Máme-li tu velmi pravděpodobnou smůlu, že jsme v ášramu ubytováni v pokojíku blízko cesty (těch je totiž většina), musíme se připravit na noci poněkud bezesné (nejsme-li obdařeni nebývale tvrdým spánkem nebo málo výkonnýma ušima). Nekonečné proudy divoce supících a troubících autobusů a náklaďáků totiž po celou noc usilovně vibrují stěnami domečku a jako malá sbíječka natřásají i naší nebohou postelí. Jako malý dezert se k nim pak časně zrána připojují desítky okolních rádií a chraplavých ampliónů (včetně těch velkých chrámových)…
V rámci čím dál více se rozmáhající „duchovní turistiky“ do brány ášrámu tu a tam vjíždí autobus plný japonských turistů, kteří ověšeni fotoaparáty a videokamerami za půl dne vše proběhnou, nasednou a pokračují dále (k Sai Babovi?).
Ale to vše jsou koneckonců jen drobnosti. Je přece jen něco, co se nemění a nikdy změnit nemůže. Něco, co není omezeno časem ani vnějšími jevy. Něco, co je věčné a všudypřítomné. Ale jako by ta brána k Tomu byla někde o něco přístupnější a otevřenější. Brána k našemu vlastnímu Srdci. Arunáčala je dozajista jedním z takových míst. A je-li nám blízké i vše kolem, vše spojené s její minulostí i všichni ti, kdo k ní patřili a patří, budeme se sem stále a stále vracet…