1. Předehra minulosti
Z východních nauk jógy a buddhismu pochází koncept a slovo reinkarnace, které se používá nejen ve slovníku ezo-trhu, ale i v běžné řeči. Východní jógy učí o osvícení jako o konceptu „vysvobození z nekonečného cyklu životů či zrodů a smrtí v těle“, neboli z reinkarnačního cyklu či převtělování. Je nanejvýše oprávněné se dotazovat, zda takové osvícení je skutečně hodné „dosahovat“.
Současně si při širším studiu nelze nevšimnout, že ale východní nauky a jógy (vyjma několika textů tibetského buddhismu, které jsou ale opět zaměřené pouze na „vysvobození z koloběhu zrodů“) nic neříkají o životech, které také nepochybně žijeme, a to mezi smrtí a zrozením, tedy před zrozením a i po smrti fyzického organismu. Nenacházíme v těchto naukách ani zmínku či popisy neomezených trans-fyzických a trans-lidských dimenzí vědomí, které nepochybně jsou „za“ reinkarnačním cyklem. Místo toho nám zanechávají model lineárního reinkarnačního cyklu, ve kterém v čase dochází k převtělování, cyklu nekonečného zrozování. Proč tyto nauky nepodávají detailnější zprávu o „životě mezi životy“ nebo „životě před zrozením“? To po „vysvobození z opakovaných zrodů“ již dále nežijeme?
Člověk nepochybně existuje před svým narozením a stejně tak po své smrti. Všechny tyto otázky vzbuzují oprávněný dojem, že komunikátoři „lineární reinkarnace“ prostě nedosahovali poznání těchto dimenzí vědomí a o smyslu a cíli spirituálního vývoje člověka v jeho celistvosti prostě nevěděli. Zkušenostně míním, že skutečnost reinkarnace je ve skutečnosti zcela jiná, a současně vyžaduje hlubší pochopení jak individuálního já či duše, tak otázky identity jako takové, od kterých je nedělitelná.
2. Tázání jako počátek
Co když jako individuální lidské bytosti jsme každý z nás unikátním lidským ztělesněním či inkarnacemi našeho vlastního širšího vnitřního bytí–bytosti?
Co když toto vnitřní bytí – naše duše – není fixní statickou identitou či statickým „já“, které skáče z jednoho života do druhého, ale je zdrojem všech jejích lidských ztělesnění – všech našich inkarnací? A to nejen pouze aktuálně minulých, přítomných a budoucích já, ale i nesčetných potenciálních já a paralelních já žijících ve stejný čas – současně ve stejnou dobu?
Co když už v tomto životě, či za tohoto života, je naše skutečná individuální identita nedělitelná jednota–pole minulých, přítomných, budoucích a paralelních já – aktuálních i potenciálních?
Co když naše osobní identita není ničím fixovaným či neměnným, ale doslova „shlukem“ či přesněji kulou (rodinou–skupinou–množinou) nejrůznějších osobnostních aspektů – našich, doslova řekněme pod–osobností či pod–já?
Co když všechna pod–já, já či nad–já, ze kterých jsou utvářeny všechny naše minulé, přítomné i budoucí žité identity mají svůj zdroj v celistvém (holotropním) polním vědomí – Holotropním (Velkém)–Já (v tantře zvaném MAHATMA)?
Co když toto Velké–Já (Já jako celek, či Já stále k větší celistvosti směřující – holotropní–Já) je naše duše, která není žádným z já v reinkarnačních řetězcích, ale nad–duší, která je jejich samotným zdrojem? Co když tato nad–duše je POLEM–VĚDOMÍ (POLNÍ–VĚDOMÍ) a POLNÍ–IDENTITOU zahrnující všechny svoje inkarnace a všechny osobnostní aspekty, ze kterých jsou složeny. Co když stejným způsobem současně naše individuální duše (DŽÍVA) je POLEM–VĚDOMÍ (POLNÍ–VĚDOMÍ) a POLNÍ–IDENTITOU zahrnující naše různá aktuální a potenciální já, minulá, přítomná a budoucí, stejně tak různá dominantní či latentní pod–osobnosti či pod–já a podobně?
Pro zachycení dynamiky polí vědomí – duše a já – lze využít novou interpretaci klasického matematického aparátu z první třídy základní školy – množinový diagram. Výše uvedený množinový diagram 1 nám například ukazuje příklad dvou různých inkarnací dané nad–duše či nad–já jako rodinu (kulu) dvou kružnic uvnitř jedné větší. PROSTOR okolo a mezi těmito dvěma kružnicemi je prostorem–vědomí – nelokálního pole–vědomí (a–kula), které je jejich společnou nad–duší. Větší kružnice sama pak reprezentuje polní–hranici či hranici pole této nad–duše, tedy její charakter v podobě ohraničující či obklopující identity či nad–já. Současně každé takové nad–já tvoří část či je součástí ještě širších–větších identit, které můžeme na diagramu reprezentovat ještě většími kružnicemi – kružnicemi, jejichž vnitřní duševní prostor či pole–vědomí zahrnuje nejen individuální já a duše, ale nesčetné nad–já a nad–duše. Nejmenší kružnice uvnitř každé ze dvou vnitřních kružnic pak reprezentují nejrůznější pod–osobnosti či pod–jákaždého inkarnovaného já – prostoru vědomí mezi těmito pod–já – inkarnované duše – pole–vědomí zahrnujícího tyto pod–já.
Diagram je současně obecnou reprezentací vztahu mezi makro-kosmickými a mikro-kosmickými dimenzemi jáství a duše ve všech úrovních až po božství. Jáství jako takové je reprezentováno hranicí–pole vědomí (kružnice) obklopující a obklopené polem vědomí. Každá taková hranice–pole vědomí je současně určité tělo–vědomí či duševní–tělo, které jak rozlišuje, tak sjednocuje vnitřní a vnější pole vědomí. Veškerá „bílá“ oblast mezi a uvnitř kružnicemi v diagramu reprezentuje duši jako polní dimenzi vědomí (akula), v jejímž nitru vyvstává rodina-skupina (kula) pod–já, inkarnovaných já nebo nad–já. Jinými slovy, v tantrické filozofii pojem já odpovídá duši – vědomí – v jeho ohraničeném, či „jednotkovém“ či skupinovém aspektu (kula), zatímco pojem duše odpovídá já – identitě – v jejím neohraničeném či POLNÍM aspektu (akula). To platí analogicky i pro pojmy nad–já a nad–duše, které můžeme uvažovat jako synonyma pro stále postupně širší a vyšší dimenze naší duše či já.
Akula není prázdným prostorem oddělující různá já tvořící skupinu. Ani není dočasným prázdným intervalem oddělujícím určitou skupinu minulých, přítomných a budoucích já či inkarnací. Akula je POLEM SOU(časné) – PŘÍTOMNOSTI či „prostorové–přítomnosti“ spojující a sjednocující skupiny já skrze duševní dimenze (akula) – tedy společné všeprostupující pole–vědomí okolo a v nitru nich. V tomto poli – „oceánu“ polního (množinového) vědomí se současně vyskytují PROUDY–VĚDOMÍ či (TOKY–VĚDOMÍ), umožňující nejrůznějším aspektům naší individuální identity se různě spojovat–mixovat–sjednocovat.
Tantrický pojem KHEČHARA znamená či označuje toho, kdo se „pohybuje tímto svobodným oceánským-prostorem“, tedy toho, kdo umí následovat–surfovat tyto PROUDY–VĚDOMÍ do nových a širších dimenzí vlastní IDENTITY. V této širší realitě vědomí se každý z nás nejpozději procitneme během procesu svého umírání, byť v ní spočíváme stále – stále ve skutečnosti žijeme v tomto PROSTORU „mezi všemi svými životy či já, fyzickými i ne-fyzickými“, doslova uprostřed všech svých „smrtí“ i „zrodů“. V této širší zkušenostní realitě a identitě vědomí – je veškeré vědomí vzájemně propojeno. Doslova PLYNE či TEČE v PROUDECH, vyvstává a opět zaniká, spojuje se, mixuje a sjednocuje. V této velkolepé HŘE polí–vědomí je každá identita stále zachována, nikdy plně nezaniká, ale současně tvoří nejrůznější spojení s ostatními identitami, jak duševními, tak fyzickými. Vědomí tak stále utváří a přetváří nejrůznější VZORY identit. A právě naše záměry, touhy a vášně, které jsou nám vlastní či nás přitahují, obrazně řečeno formují tyto fragmenty vědomí do nových duchovních identit a osobnostních aspektů. Každá je zcela samostatná, a přesto utvářená nesčetnými jinými fragmenty či aspekty jiných identit. Nicméně v konečném důsledku platí: jsme to, s čím se aktuálně ztotožňujeme. Nicméně to, co nazýváme já, tedy není esenciálně fixní identita, ale stále se formující VZOR–ZTOTOŽŇOVÁNÍ utvářený myriádou pod–já či fragmentů nejrůznějších identit, který je sám stále formovanou částí ještě širšího já a identit.
Akula je pak nejzazší „konečnou“ realitou (ANUTTARA) – absolutním celkem, který je přítomný jako celek v každé jeho sebemenší části, a současně každá sebemenší část není jenom konečnou součástí absolutního celku, ale současně nekonečnou či absolutní součástí tohoto celku. Celek běžně chápeme jako sjednocení či skupinu (kula) jeho částí, jak zobrazuje výše uvedený Diagram 1. Diagram 2 níže nám ukazuje naopak situaci, kdy i jednotlivá část (centrální malá kružnice) může sama o sobě být sjednocením několika větších celků (dvě větší prolnuté kružnice), jež každá sama o sobě je sjednoceným polem vědomí (akula) svých vlastních částí.
Současně tento Diagram 2 například reprezentuje individuální duši jako jednotu různých nad–duší či nad–já, jíž je součástí. Vědomí (akula) jako ABSOLUTNÍ CELEK (v tantře ANUTTARA, „není vyššího vědomí“) je tak tím, co každá jeho část či jednotka – skrze svou vrozenou absolutnost – může CÍTIT jako své vlastní božské–já a svou neomezenou duši. Jinými slovy v každém, i sebemenší části – atomu vědomí je přítomno vědomí v celé jeho absolutnosti.
„Pod“ úrovní Absolutního vědomí – neomezeného a neohraničeného pole vědomí všeho, co je a může být, tvoří každé již ohraničené pole vědomí jednak odlišnou rozlišenou úroveň jáství či identity a současně také konkrétní rozlišené tělo–vědomí. Pole vědomí v nitru tohoto těla je pak duší a zdrojem celých skupin (kula) pod–já – ať již v podobě inkarnovaných–já, nad–já či nad–nad–já a podobně. Božství či Bůh tak není pouze jakýsi nerozlišený sjednocující CELEK, který by bylo možné poznat v nějaké „mystické zkušenosti“, ale chová v sobě současně nesčetně svých sebe–manifestací – já či identit rozlišených božstev. Tyto rozlišená božstva pak také mají své vlastní mnohočetné sebe–manifestace či pod–já. Různé tvary a podoby nabývané duševními–těly těchto božstev a jejich nesčetné manifestace byly v tantře reprezentovány „posvátnými obrazy či sochami“ (MURTI). Tato nejrůznější božstva poskytovala doslova rezonanční zrcadlo různých forem a podob, které mohou nabývat já každé individuality.
Právě pomocí tantrické rezonanční praxe – MURTI, MANTRA a MUDRA – spojené s určitým božstvem v konkrétní jeho manifestaci, se můžeme skrze vlastní tělo–vědomí ztotožnit s různými božstvy v jejich různých manifestacích. Současně toto ztotožnění s božstvem je ztotožněním s vlastním nad–já, které je zakoušeno jednak jako TRANS–LIDSKÉ božství a současně jako vlastní božské a TRANS–LIDSKÉ já – s jeho všemi různými podobami, tvářemi a manifestacemi, lidskými i zvířecími či transpersonálními.
3. Zrození, život a umírání jako reinkarnační události prostoru „mezi-životy“
Jedno-dimenzionální či lineární koncept reinkarnace a karmy, který nám zůstal z historických „východních“ nauk, zcela ignoruje „vyšší“ či TRANS–PERSONÁLNÍ, TRANS–FYZIKÁLNÍ a TRANS–LIDSKÉ úrovně našeho individuálního jáství a duše. Skutečnost „vyšších bytostí“ jako individuálních nad–já či nad–duší byla nahrazena v buddhistické filozofii čistě mentálním konceptem hierarchie nejrůznějších Buddhů spočívajících na vyšších pláních reality, podobně jako v křesťanské teologii byla nahrazena hierarchií duchovních bytostí andělů, cherubínů a archandělů a podobně. Jak s pochopením nad-duší a nad-já (MAHATMA), jako čas-přesahujících zdrojů celých skupin či rodin inkarnovaných já a jejich pod–já, pak chápat podstatu reinkarnace v čase a koncept karmy – tedy, že dřívější inkarnace byla příčinou následující?
Prvně je třeba si uvědomit, že pouze z perspektivy inkarnovaného já se jeví, že různí členové reinkarnační skupiny či rodiny já formují „postupné“, za sebou následující životy. Z perspektivy širšího pole vědomí či duše, jež je jejich společným zdrojovým já či nad-já, jsou naopak zakoušené jako vlastní sou-přítomné a simultánní inkarnace – kdy každé inkarnované já je ve své esenci jednou ze svých vlastních nesčetných a simultánních sebe-manifestací. Z perspektivy nad–já počíná každá „inkarnace“ s vyvstáním nově vytvořeného pod–já jeho „početím“, „těhotenstvím“ a „narozením“ v děloze nad–já – nad–duši. Toto nové unikátní pod-já nabývá prvně ne-fyzické podoby ohraničené oblasti či pole vědomí v niternosti duše – jako kružnice uvnitř kružnice. Každé ohraničené pole vědomí nicméně není jenom různé já či duše, ale také konkrétní tělo–vědomí či duševní–tělo. A právě toto duševní–tělo se později inkarnuje – manifestuje ve fyzické podobě skrze proces biologického těhotenství a narození.
Z perspektivy nad–já pak to, co nazýváme smrt či umírání, není nic jiného, než proces duševního znovu-pohlcení či reabsorbování jednoho ze svých inkarnovaných já a duševní obohacení o celé životní zakoušení tohoto já. Celkovou reabsorpcí zkušenostně obohacené inkarnované duše je obohaceno nad–já a nad–duše sama je obohacena novými kvalitami vědomí. Tyto kvality mohou být sloučeny s ostatními, aby vytvářely další své vlastní inkarnace, přičemž žádná z nich není pouhou reinkarnací jiné, ale každá je novou unikátní inkarnací či pod–já své vlastní nad–duše.
V procesu umírání a reabsorpce se polní hranice vědomí, vymezující duševní-tělo inkarnovaného já, stávají stále méně vymezené, a naopak stále více naopak „propustné“, umožňující tak danému já reabsorbovat se do vědomí dalších aspektů své vlastní širší duše, měnit tvar duševního těla–vědomí v rezonanci s těmito aspekty, a tak obecně expandovat své vědomí a identitu.