Přátelé, jsme teď a tady, projevený časoprostor má přesto nepřeberně měnících se variant. Věnujme si chvíli času, a zamysleme se nad naším prožíváním.
Vezměme čas: tam, kde teď právě jste – jaké to tam bylo před minutou, před třemi hodinami, včera, vloni, před 20-ti lety, před 100 lety? Před 2000 lety, před 20 tisíci? Jaké to bude za hodinu, za 2 týdny, za 5 let, za 150 let? A jací vy jste byli a budete? A jací jste?
Vezměme prostor, na všechny strany, nahoru i dolů: co je na dosah ruky, okolí na dohled. A pojďme dále: celé Čechy, Evropa, svět, sluneční soustava, galaxie. A naopak, podívejme se blíže na svět pod lupou: složení tkání nebo materiálů, jednobuněčné organismy a struktury, ještě jemnější spojení, atomy, kvarky. Tam všude v prostoru – na zemi, ve vzduchu, pod zemí, vše v pohybu a provázanosti – se právě teď něco děje, interaguje, rodí, umírá, právě je. A vy také jste?
Dále přiberme historii vlastního prožívaní v prostoru a čase, a uvědomme si, že souběžně s námi žijí své osudy zástupy starých a mladých lidí, zvířat a dalších organismů. Žili dříve a budou žít i v budoucnu, myriády bytostí na jednom světě.
…ponořme vše do oceánu mlčení…
A uvidíme, že je to jedno. Tato představa projeveného světa totiž jasně ukazuje i prázdnotu všeho, relativnost šestismyslového světa. Prázdnotu sama sebe.
Vše, „něco“, se nám všem, celému světu děje, příběhy, okamžiky, životy – taková bohatost, taková krása! A taková pomíjivost, taková prázdnota! … nemylte se, ono se to nevylučuje – jen je potřeba si být jasně vědom… a praktikovat střední cestu ukázanou Buddhou, která ukazuje podmíněnost všeho. Naše prožívání je pak jakoby ve středu toho všeho, „mezi“, v něm se spojuje ten čas a prostor, v něm se to vše utváří. A v něm také zároveň existuje možnost toto vše odložit, zanechat. Nechat projevený časoprostor, šestismyslový svět, být. BÝT. Protože: JE TO JEDNO.
