MOTTO
Jednota je prázdnota a všechno kolem. – Evžen Štekl
I.
Výše uvedený citát Mistra Evžena Štekla, stejně jako Ježíšovo: Já a Otec jedno jsme (Jan 10, 30), dokonale vyjadřuje sjednocení z pohledu praktické jógy či mystiky, ale nejenom to. Můžeme je použít obecně ve vztahu sebe k světu, jehož samostatnou existenci v té době lidstvo ještě ne zcela a plně pojímalo a dopracovalo se k ní vlastně až během či vlivem reformace a renesance.
Ačkoli Východ znal v té době již všechny možnosti existence a neexistence světa, Západ tato učení spíše teprve tušil, než aby je využíval. Teprve s dalším rozvojem civilizace a kultury docházelo k objektivizování světa. To je ovšem také právě ten moment, který rozděluje náš materiálně západní způsob uvažování od uvažování například radikálně věřících. Objektivizace světa je pro ně naprosto nereálná hrou smyslů a význam existence proto snadno přesouvají do života po smrti.Ponechme v tuto chvíli stranou, do jaké míry jsou pravdě blíže oni, a do jaké materialismus objektivního světa. Ale dodejme, že i Východ přináší podobné, avšak ne tak extrémní výklady, a v mnohých školách dokonce zcela odmítá existenci objektivního světa. Mezi ně patří i většina původních škol buddhismu. Na Západě jsou tato hlediska řazena k idejím solipsismu.
II.
Jeden svět, jednota světa a vědomí nám tedy říká, bez ohledu na míru skutečného života po smrti, že „já“ a smysly vnímaný vnější svět jsou neoddělitelně spjaty v jedno jediné, Skutečnost. Bez onoho pozorovacího subjektu, vědomí, by nebyla možná ani existence světa. V tu chvíli z toho ovšem plyne obrovské morální ponaučení, ze kterého se mohou ti moudřejší významně poučit už na začátku své cesty, a tu si tak podstatně zkrátit. Cokoli činím jiným, tedy vnějšímu světu, čím sobě samému, protože mezi námi není nejmenšího rozdílu. Tím pak také začneme odmítat násilí a jakoukoli jeho formu vůči světu nebo kterékoli jeho části, protože bychom ji činili de facto sami sobě.
Dalším hlediskem, a to podstatným, je práce s energií na duchovní cestě. Víme, že vše je energie. Energie je pouze jedna jediná, není dobrá ani špatná, je pouze energie. Tou energií jsme my. A to bez rozdílu, zda je to energie v těle, či mimo něj, tedy v onom objektivizovaném světě. Tudíž, nemůže dojít k žádné ztrátě energie, ačkoli se to tak může subjektivně a krátkodobě jevit. S energií pracujeme neustále, od narození a ještě dříve, ať už si to uvědomujeme či nikoliv. Energie se přelévá, my ji pouze přesouváme, ale nenabíjíme se, ani ji neztrácíme. A to proto, jak již bylo shora řečeno, že my jsme svět – my jsme energie. Ba co víc – jsme něčím za ním, něčím v pozadí, něčím, o čem nelze jednoznačně říct, zda existuje či neexistuje, ale dává to smysl veškerému našemu konání i nekonání.
III.
Jeden svět se netýká pouze člověka a lidstva, ač je tak většinou prezentován, ale naprosto všeho – od nejmenších částic mikrokosmu po největší struktury vesmíru makrokosmu a všech vesmírů vůbec.
Jednota a sjednocení je tak současně cílem i prostředkem duchovní cesty, cílem, od kterého jsme se nikdy neoddělili, ačkoli jsme mu nikdy nebyli vzdálenější, než jsme na začátku duchovní cesty. Můžeme říct, že jednotní, sjednocení jsme se už narodili, ale s vývojem ega, jsme je ztratili překrytím nánosů představ a nevědomosti, a z nich plynoucím mylným rozdělováním, vyčleňováním a tak dále.Z toho důvodu platí Ježíšův výrok, že už jsme spaseni, Drtikolův, že nirvána je teď a tady, i monistické pojetí vadžrajány. Avšak toto není a ani nemůže být samo sebou. Nikdo za nás nic neudělá, ani nikdy neučinil. Vše bylo pouze učení mistrů, proroků i Syna Božího, která musíme vědomě a usilovně naplňovat ve svém životě tak, jak nám oni šli příkladem. A bez tohoto úsilí, bez očištění nánosu nevědomosti, bez prohlédnutí, probuzení tomu tak nikdy nebude.
IV.
Mnozí při své velkodušnosti pomíjejí cestu vedoucí k tomuto cíli, pokouší se jí přeskočit a navodit stav cíle, který si ovšem při svém omezeném poznání pouze představili, a naplňují jen tuto omezenou představu. Je sice pravdou, že takto mohou krátkodobě dosahovat určitých výsledků, stavů a nebíček, ale po spotřebování karmy je to znovu doslova vyflusne do syrové reality světa. Přeskočit rovnou až nakonec je samo o sobě velice lákavé, je ovšem nutno si uvědomit že k dosažení poznání je třeba patřičný vývoj a úroveň bytosti. Ty si buď přinášíme karmicky z minulých životů, nebo se musíme vypracovat během tohoto. Zdůrazněme, že cíl není popsatelný ani představitelný, ale můžeme o něm mluvit jako o trvalém a nepodmíněném. K jeho poznání tak logicky zkušenosti duchovní cesty potřebujeme a nelze je obejít, přeskočit, vynechat. Mnozí naopak již na duchovní cestě jsou a jsou připraveni pochopit, konat a poznat. Těm pak možná chybí již jen poslední popostrčení, kterým mohou být například i tyto řádky.
V.
Jeden svět tak symbolicky znázorňuje nejen jednotu a sjednocení, ale také jeden svět a jeden život, který potřebujeme k onomu sjednocení, a tedy tento život a tento svět a sjednocení s ním dosahované smazáním… smazáním sebe i jeho. A k takovému cíli vede duchovní cesta, která je individuálně dlouhá. Pro připraveného může být velice krátká a takový může dosáhnout osvícení v kterémkoli okamžiku cesty, třeba i na jejím začátku, pro jiného může trvat jeden, více či celé eony životů, záleží pouze na tom, do jaké míry ji vezmeme vážně, záleží na našem přístupu i na tom co ji obětujeme. A obětovat musíme vše, včetně sami sebe, čímž je třeba začít.
To ovšem také znamená, že nemůžete udělat chybu. Každá takzvaná chyba je jen okamžiková a z absolutního hlediska pouze domnělá a povede vás dále, poučí vás a posune, pokud – pokud ovšem se budete držet ušlechtilé stezky (založené na mravních předpokladech a snaze o sebezlepšení) a nesejdete z ní. A to je obrovskou posilou, kdykoli si to uvědomíte, z toho plyne radost přímo nekonečná.
A proto, začněte hned teď!
