Co je uvnitř chrámu a jaký druh požehnání poutníci obdrží jako odměnu za strastiplnou cestu nevím – nechtělo se mi totiž nikdy stát v té stále nekonečné frontě před chrámem, i když právě těchto několik chrámů v Himalájích patří mezi ty, kde je povoleno vstoupit i nehinduistovi, což je jinde často zapovězeno.
Z tohoto chrámu pak vede cesta a branka na kamenitý břeh Gangy, kde je nutné dovršit celou pouť posvátnou koupelí. I když to bylo právě v období, kdy tály ledovce a Ganga byla kalná a bouřlivá, břeh byl vždy od rána do večera přeplněn koupajícími se davy (leckdy ovšem vzhledem k teplotě vody a vzduchu spíše jen symbolicky).
Cestu vedoucí k chrámu lemují obchody a stánky s posvátnými obrázky, knihami a suvenýry, jsou tu též obchody se základními potravinami a několik stánků s ovocem a zeleninou většinou nevalného výběru a kvality, zato však úctyhodných cen daných jednak obtížností transportu na toto místo a zajisté též prohnaností prodávajících.
Za chrámem se směrem proti proudu Gangy nachází několik dalších ášramů a pak už jsou tu jen kamenité břehy porostlé křovinami a tu a tam jeskyně či chatka, v nichž o samotě přebývají ti, kteří se prostřednictvím intenzivních cvičení snaží dojít hlubšího a dokonalejšího poznání sebe sama. Setkal jsem se tu například s jedním jogínem, který kromě jiného ovládl své vnitřní energie do té míry, že žije ve své chatce zcela bez oděvu, a to i v zimě, kdy tamější teploty klesají pod minus třicet a vše je zaváto sněhem.
Třetího dne se rozhoduji podniknout obtížný dvacetikilometrový výstup k místu z nejposvátnějších – k samotnému pramenu Gangy, který se nachází ve výšce téměř 5000 m n.m.
Vyrážím časně zrána jen s nejnutnějšími věcmi, nalézám horskou stezku a prvními kroky po ní se pomalu vzdaluji horské vesničce a začínám stoupat vstříc velebnému tichu Himalájí.
Stezka se klikatí po horském úbočí, tu s větším či menším stoupáním. Dost často musím zastavovat a na chvíli vydechnout. Už v Gangotri bylo možno pociťovat příznaky řidšího vzduchu dané vysokou nadmořskou výškou jako občasné lapání po dechu a pocit nedostatku vzduchu i při hlubokém nádechu. Při výstupu do ještě vyšších poloh pak tyto pocity přicházejí ještě zjevněji a častěji.
Po stranách údolí se začínají vynořovat noví a noví stále mohutnější zasněžení velikáni, kteří se zdají být tak blízko, jen si na ně odskočit, i když skutečný výstup by si pravděpodobně vyžádal několikadenní horolezeckou výpravu. Tu a tam, ne však často, míjím další poutníky šplhající týmž směrem anebo se (mnohem svižněji) vracející, někdy za doprovodu horských poníků nesoucích na svých bedrech zavazadla či samotné vyčerpané poutníky.
Obloha je průzračně modrá a se vzrůstající výškou přicházejí stále častější závany chladného a prudkého větru. Stoupání je namáhavé, pomalu přestávám cítit nohy, často se zadýchávám a jdu už spíše jen silou setrvačnosti. Ale je lépe se moc nezastavovat a hlavně si nesedat, vstávání je pak zatraceně těžké. Na patnáctém kilometru je možné dole v kamenitém údolí vidět malou ubytovnu – jediné místo na trase, kde se dá přenocovat, čehož pak při zpáteční cestě využívám.
Na posledních několika kilometrech se stezka ztrácí a je třeba už jen šplhat mezi obrovskými balvany. Blížící se ledovcová hradba na obzoru signalizuje, že cíl už je na dosah a člověka začíná obklopovat velmi zvláštní pocit.
Posledních několik set metrů šplhání po kamenné suti, posledních několik zákrutů a JE TO TADY, dál už nic nevede, je tu jen strmá ledovcová stěna, z jejíhož členitého úpatí se v několika kalných proudech vydává na svou mnoha tisícikilometrovou pouť řeka z nejposvátnějších a nejuctívanějších. Na obrovském kameni sedí několik poutníků, kteří mě hned žádají o hromadnou fotografii. Vzápětí využívám jednoho z nich k témuž pro sebe a dvěma snímky se „zvěčňuji“ na tomto místě a nejsem si jistý, jestli tu vůbec někdo z našich krajanů kdy předtím vyšplhal.
Poutníci za chvíli odcházejí a já tu zůstávám úplně sám u pramene Gangy, vysoko v Himalájích, v osamělém hájemství ledovců a strmých štítů. Na koupel (i když by to bylo jistě záhodno) to při nejlepší vůli nevypadá, a tak si aspoň symbolicky omývám obličej v ledové, kalné a kupodivu slané vodě a pak přes půl hodiny nerušeně sedím za občasného rachotu tajících ledovců.
Poté se pomalu vydávám na zpáteční cestu a věřím, že se pro mě ve zmíněné ubytovně najde místo, nerad bych se totiž vydával na celou dlouhou zpáteční cestu ještě téhož dne, zvlášť když se za chvilku už začne stmívat.
Naštěstí vše probíhá hladce a dostávám svou postel spolu s dalšími snad deseti poutníky na pokoji, unaveně ulehám a balím se do spacáku, deky a všeho co je k dispozici. Stále citelnější pálení v obličeji a rtech příliš pozdě připomíná nebezpečnou sílu velehorského slunce, kterou jsem si během dne patřičně neuvědomil.
Velmi časně zrána vycházím na zpáteční cestu, kterou oproti osmi hodinám předchozího výstupu zdolávám za pouhé čtyři hodiny.
Následujícího dne se loučím s Gangotri a vydávám se do Haridvaru, velkého poutního města u Rišikéše, od něhož mě dělí dva dny nelehké zpáteční cesty autobusy, přes 3000 metrů výškového rozdílu a téměř třicetistupňový teplotní skok. Mým cílem je velký ášram Akhand Paramdham, kde se pak spolu se stovkami dalších návštěvníků z celé Indie po následující týden těším z oslnivé a hluboce inspirující přítomnosti Svámího Paramanandy, jedné z oněch dokonalých osobností, které dospěly k poznání těch nejhlubších tajemství existence.
Každý den od časného rána do noci je k dispozici každému, kdo za ním přichází se svými otázkami, problémy i prosbou o radu a vedení při svém vlastním hledání základních odpovědí, které, mají-li být skutečné, nemohou být nikde vyčteny, ani z knih nejposvátnějších, ani vyposlechnuty a odsouhlaseny či uvěřeny, ale je možné k nim dojít jen vlastní zkušeností, vlastním usilovným snažením, pochopením podstaty celé té nekonečně mnohotvárné a stále se měnící skutečnosti, která se zdá být tak pevně daná a přece každým okamžikem mizí pod rukama a které se každý zdá být sám pro sebe dočasným a zdánlivě odděleným centrem až do okamžiku, kdy se toto „já“, v jehož skutečném poznání leží klíč ke všem tajemstvím, po určité době opět nevyhnutelně rozplyne a s ním i vše to, s čím se zdálo být tak pevně svázáno.
Každý, ať chce nebo ne, se dříve nebo později setkává tváří v tvář s touto životní realitou, která je tak pestře maskována vším tím nepřeberným lidským klokotem, snažením, velkými činy, malými radostmi, smutky, tragédiemi, úspěchy, hromaděním i dalekosáhlými plány. Někdo si toto vše plně uvědomí až v onom okamžiku, kdy pro něj tato pestrá opona, která se zdála být tak skutečná, zdánlivě nenávratně mizí. Jinému tato přirozenost věcí nedá spát už mnohem dříve a je pro něj nade vše zřejmé, že bez plného pochopení přirozené podstaty všeho dění, bez nalezení skutečných odpovědí na základní otázky, které jsou tak často přehlušovány nespočtem věcí přechodného významu, zůstává člověk jen zranitelnou a bezmocnou hříčkou v rozbouřeném moři života, anebo i když ukolébán v některé z jeho klidnějších zátok, ani tehdy neuniká nečekaným vlnobitím a v žádném případě neujde oné vlně závěrečné, která přichází většinou tak neočekávána a bere s sebou beze zbytku vše, co bylo po celou dobu tak starostlivě a usilovně budováno a shromažďováno.
Co leží za vším tímto děním, které se tu takto přelévá bez začátku a bez konce, touto hrou přicházení a odcházení, kdy radost střídá smutek, který nakonec většinou zůstává vždy tou poslední tečkou? Vede někudy cesta k vykročení z tohoto zdánlivě bludného kruhu, cesta k objevení své vlastní skutečné podstaty, cesta ke konečné a osvobozující odpovědi na jedinou základní otázku – kdo jsem? Co je to ono „já“, ten zdánlivě zcela samozřejmý, a přece tak nepostižitelný a nevysvětlitelný všeobsahující pocit dočasně svázaný se stávající a rychle pomíjivou tělesnou schránkou? Odkud přichází a kam mizí? A kde je právě teď?
Každá lidská bytost, ať si to připouští nebo ne, stojí tváří v tvář těmto otázkám, v jejichž řešení leží onen pověstný a jediný skutečný smysl lidské existence. Od nepaměti se lidstvo vyrovnává s těmito základními otázkami. Nejsnazší a nejpřístupnější byla odevždy cesta přijetí odpovědí předem daných, jak je v různé hloubce nabízejí přemnohé náboženské systémy. Strach ze smrti je tím více či méně utišen, životní strádání mohou být nahlížena z jiného úhlu. Ale to ještě zdaleka není tím skutečným vlastním poznáním, které pomalu a postupně může přicházet jako výsledek dlouhého úsilí, pronikání do stále nových a hlubších dimenzí svého vlastního já až k tomu oslnivému a osvobozujícímu bodu, kdy všechna zdánlivá omezení a protiklady mizí a existence se odkrývá ve své skutečné podobě.
Mnoho cest bylo odedávna vyšlapáno až k tomuto konečnému bodu a nespočet je těch, kteří po nich v průběhu tisíciletí postupně dospěli k tomuto cíli. Někteří z nich pak byli předurčeni, aby vyšli na světlo a svým oslňujícím příkladem ukázali a prakticky objasnili lidstvu svou cestu, ať to byli Buddha, Kristus, Mahavíra, Milarepa, Šankaračarja, Lao-c‘ a řada dalších, nebo v moderní době Ramakršna či Ramana Maharši.
Cest je mnoho. Strmých či pozvolných, přímých či klikatých, lehce přístupných či stěží dosažitelných a každý, ať je si toho vědom nebo ne, vlastně kráčí po některé z nich v souladu se svými předpoklady a kapacitou. Většina cest však dříve nebo později vede k témuž cíli, ať jsou to cesty mnoha směrů jógy, buddhismu i dalších praktických východních metod a samozřejmě nejen východních, cesty oddanosti, víry či nezištného konání, které postupně rozptylují klam, iluzi, nejistotu, nevědomost i všudypřítomné utrpení a otevírají zářivé obzory ničím nezkaleného, slovy nesdělitelného a všeobsahujícího konečného poznání, k němuž je tak nelehké dojít.
Je tisíciletou a stále platnou zkušeností, že velikou inspirací a přínosem pro každého hledajícího je vždy setkání s někým, kdo už sám došel k cíli anebo se k němu velmi přiblížil. Takové osobnosti vždy kolem sebe spontánně vyzařují určité neviditelné a nedefinovatelné fluidum, které velmi subtilně proniká do duše všech přítomných, zklidňuje běžně rozvířené mysli a mnohé vnitřní překážky a problémy se tak zdají být na chvíli jakoby rozptýleny a vše se v takových okamžicích může zdát tak jasné a průzračné. A protože osobnosti tohoto stupně poznání většinou vidí v člověku i mnohé z toho, co zůstává běžnému lidskému vnímání skryto, může jejich osobní rada a vedení postupně dopomoci k překonání toho, co je jinak díky běžným omezením a osobním dispozicím jen stěží překročitelné.
To vše si bylo možno uvědomit a pocítit i v přítomnosti Svámího Paramandy umocněné navíc ještě jeho neskonale láskyplným přístupem ke komukoliv příchozímu.
Indie byla odevždy místem, kde lidské poznání dosahovalo těchto oslnivých výšin a já si jen přeji, aby se mi tu poštěstilo setkat se i s dalšími osobnostmi tohoto stupně poznání.
Po tomto inspirujícím týdnu stráveném v Haridvaru si pohrávám s myšlenkou navštívit také další z oné proslulé čtveřice himálajských poutních míst – Badarinat. Po zralé úvaze spojené s nepříliš lákavou představou dozajista přeplněné trasy to však raději odkládám na příznivější roční dobu a místo toho se vydávám na opačnou stranu, na severozápad horského státu Himačal Pradéš ležícího na tibetských hranicích. Mým cílem je městečko Dharamsala – sídlo tibetského dalajalamy a dalších tisíců Tibeťanů.
Cestu je třeba rozdělit na dva dny spojené s tradiční pohostinností indické autobusové dopravy.
První dvanáctihodinový maratón zakončuji v hlavním městě státu Himačal Pradéš – Šimla, známém to horském letovisku. Přijíždíme se značným zpožděním až po deváté hodině večer, za úplné tmy. Autobus ještě k tomu místo na autobusovém stanovišti staví někde na okraji města, takže nejdříve musím bloudit strmými, úzkými a temnými uličkami, než se mi podaří dostat se do centra s jediným záměrem – najít co nejrychleji nějaké místo k přespání a ráno zase vyrazit na další cestu.
O hotely tu není nouze, ovšem ty ceny… Každou chvíli ke mně přibíhají a vnucují se hoteloví naháněči pochybného vzezření, vždy se vzrušující vidinou bakšiše za každého polapeného a přivedeného hosta. Protože nejsem ochoten zaplatit 500 rupií za noc, ba ani 200, bloudím dál bizarními uličkami, a protože už je hodně po desáté hodině, začíná to vypadat dost beznadějně. Míjím i hotely a ubytovny skromnějšího kalibru, ale ty jsou vždy plně obsazeny. Po bezvýsledném hledání se vracím zpět do centra na autobusové nádraží (představa připojit se ke zdejším nocležníkům mě příliš nerozveseluje) a v jednom z prodejních stánků se ještě pokouším zjistit informaci o nějakém přijatelnějším ubytování (za neustálého obletování a dorážení neodbytných hotelových „agentů“). A tu si mě všímá jeden Ind, pravděpodobně obchodní cestující, který by též rád našel nějaké skromnější místo k přenocování a navrhuje, abychom se podělili o dvoulůžkový pokoj, což by mělo vyjít poněkud levněji. Za nějakou dobu je nám pokojík vskutku dohozen, a tak se v něm hned bez velkých okolků ukládám k zaslouženému spánku.
Ráno se pak opět vydávám na autobusové nádraží pokračovat v dlouhé cestě. Odjezd je ovšem provázen malým dobrodružstvím.
Po obdržení lístku a vypátrání příslušného autobusu jako vždy nejprve upevňuji na střechu svůj batoh. A protože do odjezdu zbývá ještě deset minut, odbíhám si koupit několik banánů, které nalézám až na vzdáleném konci stanoviště. S banány v ruce se vracím zpět k autobusu, ale mám pocit, že jsem se snad dostal na jiné místo stanovištní plochy, protože svůj autobus nemohu nějak najít. Snažím se pomocí několika orientačních bodů rozpomenout kde autobus stál, ale všechno svědčí o tom, že jsem na správném místě. Začíná se mě zmocňovat strašlivé tušení, které několik rychlých dotazů na okolostojící trhovce mění v nezvratnou jistotu – autobus už odjel, se všemi mými věcmi na střeše!
Trochu jsem zkameněl a v duchu si promítl tu velmi neblahou a ne tak nepravděpodobnou možnost, že bych se s nimi v těchto odlehlých oblastech už více nesetkal. Je to mrazivý pocit. Pádím zpět k okénku, odstrkuji několik čekajících a snažím se v rychlosti vysvětlit svou situaci. Úředník krčí rameny – je to nemilé, ale co může dělat? Snad bych si prý mohl najmout taxi a pokusit se autobus dohnat. Běžím tedy na stanoviště taxi, které je nedaleko, jeho šéf však požaduje zcela nepřijatelnou sumu, takže běžím zpět do kanceláře. Tam právě přichází jeden z řidičů autobusů a po vyslechnutí mého problému navrhuje, abych jel s ním, že za nějakou chvílí vyráží stejným směrem a třeba se nám podaří autobus dostihnout. Aspoň nějaká naděje.
Dobrou půlhodinu po odjezdu „mého“ autobusu tedy vyjíždíme a brzy se začínáme proplétat po těch známých horských serpentýnách. Následují dlouhé tři hodiny napjaté jízdy a po toužebně vyhlíženém autobusu stále ani památky…
Pomalu mě začínají naplňovat poněkud chmurné myšlenky.
Až tu se náhle v jednom okamžiku v údolí daleko před námi zableskne obrys ujíždějícího autobusu. Je to on? Řidič na mě v zrcátku významně mrká – zdá se, že je vyhráno.
Po další půlhodině pak zastavujeme na občerstvovacím místě, kde už usilovně hoduje osádka mého autobusu, který stojí opodál i s mým červeným batohem na střeše. Docela se mi ulevuje, velmi děkuji řidiči za jeho ochotu i brilantní jízdu a přesedám do svého vozu.
K večeru pak přijíždíme do Dharamsaly, malého horského městečka obklopeného zalesněnými svahy i zasněženými skalnatými štíty. „Malý Tibet“ (McLeod Ganj) s dalajlámovým klášterem se nachází deset kilometrů výše, ale protože už je dost pozdě, trávím noc v Dharamsale, v jednom z mnoha malých hotýlků (s poněkud lidovějšími cenami než v Šimle).
Ráno se pak vydávám do „horní“ Dharamsaly, která je už po mnoho let sídlem tibetského dalajlámy a mnoha Tibeťanů.
Jako vždy je třeba se nejprve utábořit. Vydávám se do známého tibetského buddhistického centra „Tušita“, ke kterému vede neuvěřitelně strmá cesta, po jejímž zdolání jsem mokrý jako myš. Tam se však dovídám, že ubytovací kapacita je momentálně zaplněna (a kromě toho by moje housle u vstupní kontroly neprošly) a je mi proto doporučeno najít si pokoj v nedaleké vesničce Dharamkot, kde takto údajně přebývá několik západníků. Po cestě mě však zastihuje hustý déšť, takže se uchyluji do nedaleké čajovny na samotném okraji lesa s nápisem Himalayan Tea Shop, kde se pak v následujících dnech stávám častým hostem a kterou tu úspěšně provozuje několik zdejších vesničanů. Ve společnosti několika čajů tam trávím skoro dvě hodiny než déšť aspoň trochu utichá a dovídám se též o „ášramu“ nedaleko v lese, kde je prý možné dostat pokoj. Hned po skončení deště se proto vypravuji na průzkum a shledávám, že to sice není skutečný ášram, ale jen menší budova se čtyřmi pokoji ukrytá v hlubokém lese. Ubytovací podmínky jsou velmi skromné, ale dostačující, okolní příroda a odloučenost velmi inspirující, a tak se bez zaváhání usídluji v jednom z pokojů, který se stává mým domovem po následující dva týdny.
Během nich často sestupuji do vlastní tibetsko-indické vesničky, občas navštěvuji též nedaleké buddhistické centrum Tušita a jeho bohatou knihovnu. Navštěvuji též veliký dalajlámův klášter, kde se mi dostává přijetí u jednoho z vysokých lamů. A sem tam se vydávám i výše do hor, kde se v odloučenosti věnují svým cvičením tibetští buddhističtí mnichové.
Samotná vesnička je velmi rušným centrem se spoustou přebývajících Tibeťanů (jejichž přístup i mentalita se velmi příjemně liší od té už lehce únavné indické), tibetských mnichů v tradičních fialových rouších, s několika buddhistickými kláštery a buddhistickým chrámem s tradičními tibetskými modlitebními mlýnky, se spoustou obchůdků s tibetskými rukodělnými předměty, posvátnými relikviemi, knihami i suvenýry a též s řadou větších či menších tibetských i indických restaurací a hotelů.
To vše do těchto míst přivádí řadu návštěvníků, jejichž jednu část tvoří pozůstatky hippies, většinou z Německa a Ameriky – hochů a děvčat dlouhých vlasů a ošumělého zevnějšku vysedávajících po okolních restauracích a pokuřujících nejen tabák. Další část je tvořena západními zájemci o tibetský buddhismus, s nímž se tu mají možnost v různé hloubce prakticky seznámit. A zbytek jsou běžní zvědaví turisté vyhledávající exotická a neobvyklá místa.
Tibetské restaurace, většinou velmi neformálního a domáckého prostředí, jsou svým repertoárem obilných kaší, tibetských celozrnných chlebů, nudlí, vařené zeleniny, sójového sýra i vlastních tibetských specialit vítaným oživením jídelníčku, nemluvě o jablkových a banánových koláčích, čokoládových palačinkách, toastech a dalších lahůdkách, které rodinná kuchyň s úspěchem podstrojuje rozmlsaným západním jazýčkům.
Začátkem července se u příležitosti dalajlámových narozenin uskutečňuje na velkém klášterním nádvoří velkolepá oslava s pozoruhodným kulturním programem tvořeným tradičními tibetskými lidovými a rituálními tanci a hudbou.
V následujících dnech začíná být stále deštivěji a zdá se, že monzuny se pomalu ujímají své několikaměsíční vlády, což se nabízí jako přirozená tečka za mým malým himalájským putováním, nemluvě též o žadonících houslích, které, i když se mnou věrně prošly všechny absolvované trasy, přece jen při tomto cestování přicházely poněkud zkrátka.
Takže za několik dní se loučím s Himalájemi a vydávám se do Dillí. Tentokrát ovšem rozhodně odmítám patnáctihodinovou cestu autobusem, který využívám jen k přemístění do města Pathankot, odkud se po několikahodinovém čekání naloďuji do přeplněného nočního vlaku. Poněvadž jsem své mapy spolu s pořízenými knihami zaslal do Bombaje už před několika dny, teprve v Dillí s překvapením zjišťuji, že Pathankot, kde jsem se vesele procházel po nepříliš vzhledných ulicích a obchodních čtvrtích, se už kupodivu nachází v sousedním neblaze proslulém teroristickém státu Pandžáb a že vlak si to fičel přes ta nejožehavější tamější města – Amritsar a Ludhiana.
Na nádraží v horkém Dillí se na mě tradičně sesypávají samozvaní průvodci, řidiči rikší a taxíků a po celou cestu z nástupiště před nádraží používám různých, většinou nepříliš úspěšných metod jak se jich zbavit. Přímo z nádraží se vydávám na naše velvyslanectví, kde jsem se už předem ohlásil svému známému prvnímu tajemníkovi, který mně tam zajistil komfortní ubytování. Jako vždy chvilku trvá, než se mi daří patřičně rozpomenout na češtinu a komunikovat plynulými větami. Vlak do Bombaje je dostupný za tři dny, po které si lebedím v klimatizovaném pokoji na naší opuštěné ambasádě. Nočním superexpresem pak zrána přijíždím do podmračené Bombaje, vydávám se pro svůj skútr zaparkovaný v garáži svého bohatého žáka a po obědě v jeho rezidenci se vydávám zpět ke svému příbytku v Thane netuše, že cesta tentokrát nebude lehká a přímočará.
Takže tolik snad aspoň některé podrobnosti a postřehy z mého himalájského putování…