Začalo to na jedné zahrádce. Je to prosluněný jižní svah kousek od Prahy, za nímž následují hluboké lesy. Nahoře na té zahrádce byl veliký záhon růží. Sešly se tam odrůdy z celého světa – bílé, růžové, sytě červené, žluté s narůžovělým okrajem, a dokonce i modrofialové. Když ta všechna nádhera kvetla, bylo opravdu na co se dívat.
Ta zahrádka patřila paní Míle Tomášové, a právě té jsem se tenkrát nabídl, že jí z kousku záhonu vypleji plevel. Je to pěkná práce – vidět, jak pod rukama ubývá plevele a jak se čistí řádky růží, a těšit se na to, jak v červnu krásně pokvetou.
Začal jsem pracovat a všechno mi šlo hladce od ruky, až na pár píchnutí o trny – dokud mě nezarazily podivné byliny, jež se pravidelně vyskytovaly mezi růžemi. Tu první z nich jsem s rozpaky vytrhl a prohlížel si ji. Trochu se lišila od běžného plevele – vypadala spíš, že je k jídlu.
„Budu zatím plít o kousek vedle,“ rozhodl jsem se, „a pak se zeptám, co je to za zahrádkářskou specialitu. Třeba to hnojí půdu… Nebo jsou v tom nějaké užitečné baktérie… Nebo to působí na škůdce. Jak to má člověk vědět, když je tu na návštěvě? Nejspíš to ale těm růžím svědčí, když jsou tak pěkné.“
Odhodlaně jsem tedy plel dál, když tu jsem vytrhl cosi cibulovitého. O kousek dál se z hlíny šklebilo pět dalších podobných exemplářů. Odškrábl jsem nehtem slupku a opatrně jsem čichl k cibulce. Tentokrát se mé podezření potvrdilo. Česnek! A tamto předtím, to musel být jedině špenát. Špenát a česnek v růžovém záhonku…
Svěsil jsem hlavu, usedl jsem na trávu, odložil jsem kopáček a rezignoval jsem. Už jsem se nemusel chodit nikoho ptát – teď mi bylo jasné, že paní Míla mezi růžemi pěstuje špenát a česnek záměrně, a to se mi ani trochu nelíbilo. Možná, říkal jsem si, když byla malá – jak měli za chalupou malinkou zahrádku, kde bylo všecko tak namačkané, že to prorostlo mezi sebou, tak si na to zvykla. Zato teď má přece dost místa! Jak může kazit, tak krásné růže nějakou obyčejnou zeleninou, která se v růžovém záhonku roztahuje úplně stejně jako každý jiný plevel…
S rukama hluboko v kapsách jsem se rozpačitě vydal pomalu k lesu. U vrátek mi to ale nedalo, otočil jsem se a zadíval se znovu na záhon. Zdálky vypadal jakoby nic. Pravidelné řádky, v nich keříky růží. Zvláštní – můj problém zmizel jako kouzlem.
Nakonec, připustil jsem, vždyť to vlastně není tak špatný záhonek. Tedy až na tu hroznou zeleninu… Jenomže komu tam ta zelenina vlastně vadí? Chtě nechtě jsem musel připustit, že zejména mně. Jenomže já jsem tu jenom na návštěvě, pouhý host – proč tedy musím každému vnucovat zrovna svůj vkus?
Ta vrátka ven ze zahrádky jsem ani neotevřel a pomalu jsem se vracel. „Vytrhám jen zcela jasný plevel,“ znělo mé konečné rozhodnutí, „a s tou zeleninou už to nějak dopadne, i kdybych tam třeba ještě objevil ananasy. Aspoň pak ten špenát bude mezi těmi růžemi lépe vidět.“
Tak jsem nakonec u paní Míly přece jen prošel prvou lekcí – s odřenýma ušima, ale prošel. Od té doby jsem však ani dodneška nezískal žádný patent na růžové brýle, takže se mi „špenát v růžích“ i nadále nelíbí. Stal se pro mě dokonce i jakýmsi pojmem. Když však poodejdu alespoň tak daleko, abych měl určitý nadhled, ztratí milý špenát svou důležitost – nebo tu zbytečnou důležitost ztratím já sám? – a zůstanou jen ty krásné růže. A ty už stojí za to.
Dodnes netuším, proč vlastně paní Míla tu záhadnou zeleninu v těch růžích pěstovala, a to dokonce s velikou láskou, jak jsem později zjistil. Možná, že se to po letech stane legendou, a že v tom pak nějaký její horlivý následovník odhalí jasnozřivý záměr: „Jednalo se přece o zřejmou zkoušku vnitřní opravdovosti žáků duchovní nauky…“ Nevěřím, že by se to dalo odbýt takhle snadno. Možná, že by to tehdy ani sama nedovedla přijatelně vysvětlit. Proč také? Ten špenát tam prostě rostl a jednou z něj uvařila báječný oběd. Tak už věci chodí.
