To nejsem já, to mi nenáleží, to není mé já.
Nyanatiloka, Slovo Buddhovo
I.
Mnohdy si kdekdo ve svém životě povzdechne slovy: Proč zrovna já? Proč se to musí dít zrovna mě? Proč zažívám tolik neúspěchu, bolesti, neštěstí, smutku a podobně? Je sice pravdou, že jsou v lidském životě období, kdy si člověk takto stýská více než v jiných, například při dospívání, kdy jsem rychle mění tělesné dispozice, při nemoci po úrazu, při ztrátě někoho blízkého a podobně, ale při bližší analýze dochází, že trpí neustále. Zjišťuje, že celý život je jedno velké utrpení, strast. Máme pak k němu úzce osobní vztah. A to až takový, že můžeme tušit správnou cestu v opaku – v odosobnění a v snaze o něj. Ale, neberte to osobně!
II.
Říkám výše, že člověk si posteskne, nebo že přímo zjišťuje, že trpí. Dlužno ovšem dodat, že se to nevztahuje úplně na každého. Mnozí, kteří se domnívají, že jsou šťastnější a že se jich to netýká, neboť to tak nepocítí, a přitom nejsou pouze chytřejší… Mohou být ve všem úspěšní, neuvědomovat si že trpí, ale stejně trpí. Ten rozdíl je tudíž pouze ono uvědomění si.
Avšak, jak říkal Martin Buber, úspěch nepatří mezi boží jména. Cesta k božství tudíž nevede skrze úspěch, ale právě jeho opak – cestu k božství úspěšný nevyhledávají, neboť je nepotřebují. Nejsou-li schopni vidět, že i přes ten domnělý úspěch stále trpí.
Pokud analyzujeme vlastní utrpení zjišťujeme, že úzce souvisí s existencí nás samých, tedy našeho já, našich představ, očekávání, obav a podobně. Existencí těla jsme odsouzeni k bolesti, nemocem, stárnutí a smrti. Takové zjištění, v případě že se úplně ztotožňujeme s tělem, může v extrémních případech končit i sebevraždou. Avšak skutečně tak ukončíme vlastní strast? To nám nic a nikdo nezaručí. Proto je nutno pátrat dál.
Kdo jsem já? To je sice kardinální otázka džňána jógy a její metody dotazování na já, takzvané átmavičáry. Avšak, ne každá učebnice je neomylná. Tato technika však skrývá nebezpečí, na které se hledající (a jeho ego) často nachytá – tedy samotné nalezení já, jeho pocitu či takzvaného vyššího já. To vše, ať to může působit sebedokonaleji, patří stále ještě do oblasti iluze.
Co je to já? To může zjistit vnitřní analýzou a meditací každý sám. Časem dojde k poznání, že já je souhrnem složek vlastní bytosti, osobnosti, energie, zahrnující své vnímání, pociťování, emoce, myšlení, prožívání a uvědomujíc si mylně tento komplex jako sebe – odděleného subjektu od všeho ostatního.
Naše já mylně považuje samo sebe za neměnné, k čemu už přispívají vžité náboženské omyly, přivlastňuje si, věci, jevy i lidi v okolí, a trpí při jejich ztrátě nebo nedosahování, stejně tak, jako při nenaplnění vlastní představ a očekávání, anebo při představách obav a strachu z budoucího. Vytváří soustavu emocí, které na ně zpětně dopadají, bombardují ho a nutí dále trpět. Celý okolní svět je více jako reálný a reálně existující pak stavím právě na emocích a zamotá nás do svých sítí. Ostatně, media, politika, sociální sítě, vše je pouze o emocích, na emocích založené a bez nich de facto neexistující.
Jistě budete souhlasit, že nepochopené, nezvládnuté emoce, působí psychické problémy a psychickou bolest samy o sobě. Potom je tedy nasnadě, co je třeba učit. Ostatně, k tomu můžeme dojít i prostou úvahou na základě výše zmíněného. Tedy přesněji nejen úvahou, ale analýzou, introspekcí sebe sama, svého vnímání pociťování a svých problémů. Nestačí tudíž vědět, proč to je, natož myslet si, že vím, proč to je. Je nutno dojít k tomuto poznání vlastním prožitkem, vlastním přičiněním a úsilím o ně. Bez toho to nepůjde ani kdy ses onoho bludného útrpného kruhu nevymaníme. Přesně tak na počátku své cesty a vlastně od malička uvažoval a hledal cesty z kola ven autor těchto řádek. Následoval svoje tušení, že nestačí vědět nebo myslet si že vím, ani věřit, že to tak bude samo, ale je nutno se o to sám přičinit, tak říkajíc jít štěstí naproti.
III.
Připomeňme si ale, co jsou emoce. Samo slovo pochází z latinského slova motion – „pohyb“. To už naznačuje, že se jedná o opak klidu. V angličtině jsou pro termín „emoce“ používány názvy emotions, sentiment, feelings, což vychází z blízkého termínu pocit, ale také cit (emotion, feeling, sensation, touch), a může nás zase o kousek přiblížit jejich pochopení. Významově se tak blíží českým slovům prožitek, prožívání. Tento termín bychom na základě shora uvedeného mohli také použít jako synonymum pro slovo emoce.
Každopádně, samotné emoce přímo souvisí se subjektivním prožitkem a prožíváním. Co jsou tedy emoce? Jedná se o psychické procesy vycházející z prožitků příjemna, libosti, příchylnosti a druhé straně nepříjemna, nelibosti, odporu, averze, ale také prožitku neutrálního, který je na Východě často připočítáván. Při hlubším kontaktu s předmětem ovlivňujícím prožívání, s objekty, jevy, procesy, mívají další zabarvení do pociťování jako je radost, smutek, vztek, strach a podobně, a také fyziologické projevy, od vlivu na srdeční tep a dech, po pohybovou soustavu, a opět zpátky zase k hlubším psychickým prožitkům, jako bychom se pohybovali po spirále stále hlouběji do okovů představ naší mysli bez možnosti vidět skutečnost. Nabízí se otázka, zda by tedy nestačilo zeslabení a omezení vzniku emocí, případně alespoň oněch negativních.
Problém je také proměna doby, změna přístupu k emocím. Zopakujme: nezvládnuté emoce působí problémy, neřesti a zlozvyky. „Spousta neřestí a spousta zlozvyků,“ říká Radkin Honzák, „byla posunuta do kategorie nemocí. Když si vezmete sedm hlavních hříchů církve katolické, tak sedm hlavních hříchů se jmenuje hlavní ne proto, že by byly tak významný, ale proto, že jsou z hlavy… A to máme pýcha, lakomství, závist, lenost, smilstvo, hněv a obžerství. A to všecko už jsou dneska nemoce… Z těchto věcí, které patřily do sociální patologie nebo aspoň anomie, se udělaly choroby, a na ty choroby máme co, máme pilulky. Společenská dohoda se nám posunuje do toho, že moje zlozvyky se nám zatáhnou mezi nemoci, tam já dostanu roli nemocného, čím jsem osvobozen od té viny, a to je podle mě opravdu cesta do pekel.“1
Jinde Honzák říká: „Z některých smrtelných hříchů jsme udělali přednosti a pýcha se dnes nazývá zdravé sebevědomí, z jiných těžké choroby.“2 To je ovšem práce na sobě, svém vnímání a pociťování na celá léta, desetiletí i (nejeden) život. Taková práce však trvá i po osvícení.
Pro samotné emoce čistě subjektivního rázu a jejich prožívání, jako je smutek, strach, obavy, vztek, stres… pak můžeme využít jiného pravidla. A sice, obecně platí, a lze si to snadno ověřit, že negativní a pozitivní emoce, nálady, vlastnosti a podobně. mají stejnou energii, stejnou míru energie, energetickou hladinu, hodnotu jako pozitivní, která je jejím opakem, a proto je lze obrátit, či řekněme transformovat. Nejlepší pomůckou k tomu je uvědomování si dechu – sledů nádechů a výdechů v přítomném okamžiku.
Můžeme obrátit negativní emoci, náladu, vnímání a podobně v pozitivní. Analyzujeme onu náladu, zaměříme její energii, kterou „vyvolává“. Tato energie, na rozdíl od jejího projevu není ani dobrá ani špatná. Díky tomu ji můžeme obrátit směrem k pozitivu, vložit do ní radostivost, která se ostatně stejně dostaví při uvědomění a pochopení tohoto jevu a díky tomu si uvědomit i její kladné působení. A je to. Tím ovšem také zjišťujeme, že naše původní vidění, že tato energie vychází z oné nálady bylo mylné a ač není snadné je prohlédnout, ve skutečnosti jde o opak: nálada vychází z oné energie a je laděna, směrována naším přístupem. Proto ji lze převrátit. Takto se můžeme postupně přesvědčit i o tom, že nejsme emocemi, náladami, a že nám dokonce ani nepatří. A to právě dle Slova Buddhova: „To nejsem já, to mi nenáleží, to není mé já.“
Extrémním případem emoce, jejich akumulací a gradací, může být úzkost, která se jako přehlížená a neléčená může stát psychickým onemocněním. Úzkost se projevuje, jak už sám název napovídá, zúženým vědomím. Člověk vlivem duševního traumatu přestává vnímat okolí, vědomí je staženo nejen že na něho samotného, ale i navíc na jediný problém, nebo okruh problémů, který je tak zveličen a zabírá veškerý „prostor“. Je to de facto změněný stav vědomí, byť jej můžeme hodnotit jako negativní. Jedná se o vrcholnou podobu egoismu – sobectví hrubého zrna. Člověk upřednostňuje své malicherné problémy, či dokonce jeden konkrétní, které jsou obvykle pouze psychického rázu, ačkoli si stačí uvědomit, že všichni mají problémy, a problémy jiných jsou dozajista mnohem, mnohem větší a závažnější.Opakem úzkosti je rozšířené vědomí. Jedná se změněný stav vědomí, kdy dochází k nové formě vnímání všech empirických jevů v dosahu, v daném čase a prostoru najednou, jevící se jako pozitivní. Rozšířené vědomí přináší radost a klid a je jedním z průvodních jevů samádhi, ať už se zachováním vnímaní světa – savikalpa, nebo bez – nirvikalpa. Avšak pozor, vzhledem k tomu, že jde „pouze“ i změněný stav vědomí, tedy pro medicínu patologický (např. proto že mění nejen naše vnímání ale i naše jednání navenek), není to ještě konec cesty, ještě není samotné odosobnění. Ale konec je již blízko a jdete správným směrem.
IV.
Můžete tedy přistoupit k selektivnímu boji proti negativním a podpoře pozitivních emocí, prožívání, nebo lépe řečeno spásonosných tendencí, dle tibetského: Když jsem už nuceni prožít, proč neprožívat šťastně?!3
Pokud je ovšem na vině ono já – ego – a z něj vycházející a s ním související další jevy, nestačilo by tedy jejich působnost zmírnit či odstranit? Odstranit nebo utišit samotné ego? Tedy odosobnit se? Ale jak na to odosobnění? K tomu máme celou řadu prostředků a cest. Na samém začátku je nutno zdůraznit, že samotným bojem s osobností se osobnost posiluje. Musíme na to tedy chytře. Od lesa, jak by říkal Fráňa Drtikol, od toho Krčského…
Nemělo by tudíž dojít k pouhému potlačování, které by náš problém řešilo pouze dočasně a po čase by potlačené ego explodovalo jako sopka, ale k trvalému utišení. Tato cesta je v Indii označována jako jóga. Můžeme proto použít její terminologii a rozdělit ji na dva způsoby. Buď se vydat snazší cestou bhakti jógy (cestou oddanosti a lásky k Bohu, kam patří i křesťanská mystika) a karma jógy (cestou k dokonalosti skutky), anebo obtížnější cestou džňána jógy (cestou vědění o poznávání) a rádža jógy (cestou královskou, kam spadají všechny meditace a koncentrační cvičení). V optimálním v případě pak kombinací všech jmenovaných. Můžeme se vydat i cestou buddhistickou, která obsahuje všechny jógy. Většina původních škol buddhismus samotným bojem s emocemi vůbec nezabývá a „přikládá sekeru ke kořenům“, a to odstraněním lpění vznikajícího nesprávným názorem, pohledem na já a svět. Nesprávný názor je nazýván bludem či iluzí.
Ale jak jej odstraníme? Prostým bděním založeným na pozorování nadechování a vydechování, protože ve chvíli, kdy bdíte, jste plně v kontaktu s přítomností, skutečností a neupadáte do hlubin mysli a jejích výtvorů a psychických prožitků. V takovou chvíli neexistuje nic jiného než Přítomnost. Dojít k ní můžete právě formou meditace ánápána sati a za pomoci jiných přípravných anebo i vyšších koncentračních cvičení jako je cvičení čakramů. Odstraněním osobnosti dosahujeme neosobního přístupu – odosobnění.
Tuto podobu boje s emocemi můžeme nazvat jako esoterní a dopracováváme se k ní většinou po letech zkoušek, pokusů a omylů, ověřování postupů a hledání vhodné meditace. Ostatně samo prožívání dobrého či zlého je odvislé od rozlišování na pozitivní a negativní právě tak, jak předkládá buddhistická teorie odvislého vznikání. Bylo by tudíž logické utnout proud vytvářející strast mnohem výše, třeba právě při rozlišování anebo ještě dříve…
V.
Cesta k osvícení vede přes snahu o odosobnění. Odosobnění je jedním z jeho aspektů, ale také jeho synonymem. Můžeme říci, že odosobnění je cesta i cíl. Odosobnění je nejpřímější cesta vedoucí z utrpení. Ale pozor, odosobnění není pozitivní prožívání, není ani blaženým stavem, je až za nimi, je za vším.
Blaženost, přátelé, je nirvána – slast je tato nirvána. Nato vstal jeden z naslouchajících mnichů a pravil: Jak však může býti v tomto stavu slast, když tu není pociťování? A Šáriputra odpovídá: To je právě slastí v tomto stavu, že tu není pociťování.4
A jak na to? Začít můžeme jakoukoliv formou neosobní činnosti, tedy dobrovolnou činností ve prospěch či k dobru druhých. Můžeme se rozhodnout pro rozvíjení kladného prožívání a využívání jeho spásonosných tendencí eliminací negativního prožívání a hodnocení. Můžeme transformovat negativní emoce a rozvíjet pozitivní.
Můžeme také omezovat vlastní pohodlí a blahobyt na příklad dobrovolným vzdáním se měkkého lože, spánkem na zemi, každodenním pravidelným vstávání a cvičení, omezením nadbytečného příjmu potravy, a to jak množstvím, tak i složením jako je sladké a podobně. To už je samo o sobě forma askeze, tedy omezování já.
Kromě fyzických cvičení můžeme začít trénovat také vlastní mysl cvičeními mentálními čili pokusy o koncentraci a meditaci, anebo přikročit rovnou k samotnému pozorování nadechováním a vydechováním a z něco vycházejícímu bdění… Ostatně právě tato forma meditace – bdění (ánápána sati) – napomáhá ve všem shora zmíněném a je současně i jediným cvičením, které dal Gautama Buddha svým žákům. Jestliže je jedinou meditací Buddhou předávanou, pak je meditací více než dostačující.
Poznámky
V textu zmíněny či polemizovány mimo jiné
Adámek, Aleš. Advaita. Doporučujeme!
Góvinda, Anagárika. 1994. Základy tibetské mystiky. Praha: Pragma.
Jaroš, Zdeněk. Vivékánandova Džňána jóga. Samizdat.
Jaroš, Zdeněk. Vivékánandova Bhakti jóga. Samizdat.
Maharishi, Ramana. 1940. Kdo jsem já? Překlad Karel Weinfurter. Praha: Psyché.
Rolland, Romain. 1931, 1995. Mystický a činný život Indie. Praha: Symposion, Eminent.
Vacek, Jiří. 1995. Učebnice átmavičáry. Praha: Jiří Vacek.
Vivekananda. 1921. Karma yoga: Cesta k dokonalosti skutky. Praha: Zmatlík & Palička.
Vivekananda. 1925. Radža joga čili ovládnutí vnitřní podstaty. Díl II. Patandžaliho výroky o jogu. Praha: Zmatlík & Palička.
Literatura
Honzák, Radkin. 2020. Dnes už nelenošíme, ale prokrastinujeme. Marianne.
Honzák, Radkin. 2019. Kdo tady blbne. Televizní dokument. ČT.
Lípa, Jan. 2014, 2021. „Mlčení, aneb pojímání světa buddhistickými filosofiemi.“ In Všemocná hadí síla – Od čakramů k nemyšlení. Praha: Svět.
Nyanatiloka. 1936. Slovo Buddhovo. Dvůr Králové nad Labem.
Štekl, Evžen. 2021. Síla moudrosti. Praha: Svět.
