Aniččá sankhárá – appamádéna sampádéttha!
Gautama Buddha
I.
„Až bude tohle a tohle, nebo budu mít to a to, začnu cvičit jógu, Tai Chi Chuan, meditovat, cvičit čakramy, bdění a podobně.“ Podobné výroky často slýcháme u těch, kteří již začali toužit po osvobození, ale stále ještě se neodhodlali, neodvážili přejít k praxi. Je nutno upozornit, že toto není prospěšné a vůbec už ne spásonosné uvažování. Čekání na zlepšení životních či okolních podmínek zdržuje a odrazuje od nastoupení duchovní cesty samotné. Nevíme dne ani hodiny, život sám není zase až tak dlouhý a dopředu nám většinou není známo, zda stihneme dojít do cíle během jediné inkarnace. Proto je dobré následovat touhu po Pravdě, po osvobození a začít s praxí hned teď. Je třeba začít okamžitě! Jestliže vás láká konkrétní forma meditace, neleňte a začněte s ní hned. „Naše karma nám připravila právě ty nejlepší podmínky pro naše dosažení. Nic není náhodné. Vše je v naprostém pořádku.“ (Lípa 2014, 36).
Na vnějších podmínkách vůbec nezáleží. Nejlepší podmínky k nastoupení i úspěšnému projití duchovní cesty jsou teď a tady. Lepší v minulosti nebyly a v budoucnosti nebudou, proto začněte již nyní. Čas ztracený čekáním nakonec může i chybět.
II.
Přesto se o podmínkách Mistr Evžen často zmiňoval jak v knize, v dopisech, i na návštěvách, a to hned v několika rovinách či úrovních, jak bylo ostatně jeho dobrým zvykem. Předně ve smyslu shora uvedeného varování před čekáním na podmínky, které jsou ovšem pouze naší představou bránící nám v započetí praxe, a jako takové nikdy ani nemusí přijít. Často opakoval: Nečekejte na podmínky, stejně žádné nepřijdou – a vzhůru do práce – ty podmínky se upraví až v běhu. Buddhova poslední slova: „Aniččá sankhárá – appamádéna sampádéttha,“ neboli „pomíjející jsou [všechny] složky – [proto] horlivě usilujte.“ „Horlivě usilujte! Vše je složené, vše se z něčeho skládá – a toto vše složené je pomíjející…“ (Štekl 1994, 16).
Stejně jako Evžen, i já jsem na podmínky nečekal a skočil do toho takříkajíc rovnýma nohama, a jak se ukázalo, bylo to tak správně. A když už jsme na duchovní cestě, není třeba měnit stávající podmínky, ba právě naopak. Je nutno vyjít z těch, které máme a dobře je poznat. „Nejlepší koncentrací je cvičení čakramů, kdy se člověk do té duchovní práce pořádně opře a praktikuje to o samotě, bez nejmenšího rušení a už vůbec ne hromadně nebo kolektivně. Tady můžete namítat, že v buddhistických klášterech se koncentrace provádí za účasti celého kolektivu mnichů. Toto však je dáno právě nezbytností klášterních podmínek, regionálními zvyky a pojetím vůbec.“ (Štekl 1994, 89).
III.
Zatímco vnější podmínky nejsou vůbec rozhodující, ani důležité, během let duchovní praxe poznáváme podmínky tzv. vnitřní. Tyto pak jsou pro duchovní vývoj a samotné dosažení cíle zcela podstatné. Proto je nutné je poznat. A právě na tyto podmínky Evžen často upozorňoval. „Kopeček,“ jak zmiňuje Evžen, „je strmý, klouže to, nadáváš, ale drápeš se vzhůru, zatínáš prsty, zatínáš zuby (pokud ještě nějaké máš) a rveš se s tím, ale potom poznáváš, že postupuješ vzhůru. Právě v tomto boji se poznávají podmínky jak na to.“ (Štekl 1994, 29).
„Každá spekulace nebo hloubání nás vzdaluje od cíle. Spekulanti říkají: přece tomu musím rozumět, ne? Jenže to není správné; rozumování, a s ním spojené neplodné hloubání nevede k poznání podmínek nutných k dosažení duchovního pokroku. Mezi spekulativně-rozumovým chápáním duchovna a mezi dosahováním reálných duchovních výsledků je veliký rozdíl. Toto si uvědomit znamená uvolnit si těžkou překážku na duchovni stezce. Kdo tento uzel rozetne, ten…“ (Štekl 1994, 92).
„Na jedné strana si máme uvědomit sílu myšlenek – a na druhé straně usilovat o Stav bez myšlení, což také znamená zničení dharm, tj. poznat podmínku přetržení toku myšlenkové setrvačnosti (a tuto podmínku ovládnout), což též znamená ztrátu ega, a tím poznání Podstaty.“ (Štekl 1994, 48).
„Účinná duchovní práce spočívá ve vycvičené schopnosti poznávat určité (smyslově nedefinovatelné) podmínky, které vedou k Uskutečnění. Velice k tomu pomáhá cvičení čakramů. A když v rámci buddhismu cvičíme čakramy, přijde během určité doby etapa, kdy je nutno začít s praxí nemyšlení. Tuto dobu určí guru a není-li, určíme si ji po zralém uvážení sami.“ (Štekl 1994, 93).
„Pojme-li jedinec důvěru k Buddhovu učení a uskutečňuje-li jej (zde pozor, úmyslně používám výrazu uskutečňuje, nikoli vyznává), nastává velký karmický zlom v jeho životě; během soustavného cvičení čakramů (v rámci buddhistického učení) se hadí Síla vědomě danými podmínkami v múladháře probudí a stoupá v sušumně vzhůru.“ (Štekl 1994, 102).
„Když se toto rozvíření síly usadí, vše se v našem životě vyjasní a jsou nám poskytnuty podmínky pro další duchovní vývoj. Vždyť proto se čakramy přece cvičí, aby se karmické síly probudily, poznaly a ovládly. Musí se na to jít s čistými úmysly, snažit se poznat pravdu. A jako v životě vždy, dříve nebo později čisté pohnutky zvítězí!“ (Štekl 1994, 97).
„Mezi myšlenkami jsou mezery, říkal Evžen autorovi těchto řádek, jsou malý, neznatelný. Ty se musíš naučit poznávat. Poznávat podmínky.“ (Lípa 2014, 73). Když je již hadí Síla usazena v hlavě, tu poznáme, že její projev nelze vyvolat chtěním nebo vůlí, nýbrž jen už výše zmíněnými poznanými podmínkami.
„A tyto podmínky jsou vlastně de facto ne-podmínkami – souvisí to s praxi nemyšleni. (O ne-podmínkách píšu proto, že když se cvičící dostal již do těchto výšin, poznává, že tady už není co podmiňovat. Proč? Protože v nirváně není žádné působení, a tak skutečně neexistuje nic, co by se dalo podmiňovat.) Fráňa: Nic Tam není – nic Tam nehledej. Ano – v konečné fázi Cesty přemisťujeme vědomí nad hlavu do sahasráry. Mobilizujeme duchovní potenci inteligence se snahou o nemyšlení.
K tomu jen stručně: jednoho dne pocítíme na temeni (nebo pod temenem) hlavy jakoby jemné mrazení nebo jako když lezou mravenci; toto později přechází do (opět jakoby) vzduchových bublinek (těžko se to dá znázornit). Pak tyto úkazy sílí na intenzitě; hadí Síla je uvědoměna – živě uvědoměna – v hlavě. Nyní přichází na řadu onen pověstný uzel tří hlavních nervů (ida, pingala, sušumna) v ádžně – po jeho přetětí (rozetnutí) tlak vzduchových (teď už bublin) přechází (nebo sublimuje) do zvukového tlaku silné dimenze, která má vzestupnou tendenci, a Cíl je na dosah. Mimo tuto technickou stránku věci je nutno vzít v úvahu v knize již zmíněnou korelaci Síly s vědomím; tuto korelaci je nutno dostatečně analyzovat do dokonale jasného poznání a teprve potom skloubit tuto čakramovou techniku s nemyšlením (což také znamená absentovat ego). Byly-li tyto podmínky stoprocentně splněny, je dosaženo Cíle.
Tento závěr není možno uskutečnit nějakou autosugescí či vypětím vůle (i když vůle je také nutná – ale ne sama o sobě), není to možno uskutečnit chtěním či zbožným přáním, nýbrž (jak jinak) osvojením si a zvládnutím patřičných podmínek.“ (Štekl 1994, 84).
„Analýza je zjištění podmínek. Když máš nějakej zážitek, když třeba něco vidíš, tak uvědomění si podmínek, který tomu dáváš, abys to viděl – to je analýza,“ vysvětluje Evžen (Lípa 2014, 74).
„Život obyčejného člověka je v podstatě zákonité střídání celé stupnice příjemných a nepříjemných pocitů (nepočítaje v to pocity indiferentní). Toto střídání pocitů je podmíněno karmou a je záležitostí ega. A – stručně vyjádřeno – zničení ega rovná se nirvána. Člověk, který dosáhl nirvány, může mít, a také má, pocity (pokud je ještě v těle), ale neztotožňuje se s nimi; pokud se pocit dostaví, má od něj odstup, ovládá ho a může ho kdykoli odstranit (metodou přemístění vědomí). Ego je zničeno, absence pocitů dává stav nirvány. V tomto smyslu je nirvána blažeností. A že stav bez pocitů je stavem tupým? (Jak kdysi řekl jeden rozumář.) Pravý opak je pravdou. Přesvědč se, bratře, sestro, je to Tvůj majetek odjakživa – učiníš konec utrpení…“ (Štekl 1994, 102).
„Avšak k tomu je nutno poznat ony shora zmíněné ne-podmínky. Všímej si, že když jsou podmínky, chybí chtění. Když jsou podmínky, chybí myšlení. A obráceně! Nechtěj To, jen tomu dávej podmínky a důkladně to analyzuj,“ říkával Evžen (Lípa 2014, 74).
IV.
Vedle jednotlivých stavů, výsledků duchovní cesty a samotného dosažení Cíle se setkáváme také s tzv. magickými či jógickými silami – siddhi, k nimž také dáváme patřičné podmínky, abychom je mohli poznat.
„S probouzením hadí síly a pročišťováním čakramů také úzce souvisí další jev, který nás na cestě kundaliní jógy může, ale také nemusí potkat. A sice tzv. magické (jógické) síly. Jejich výskyt, četnost a hloubka jsou ryze individuální záležitostí stejně jako cesta samotná. Mnohdy více či méně souvisejí s jevy popisovanými výše. Člověk tak může mít různé vize, sluchové vjemy, vize jemnohmotných světů, může vidět do budoucnosti, minulosti či na dálku, rozpomínat se na minulé životy, projeví se u něj empatie, telepatie, Může číst myšlenky, cestovat vědomím, mít schopnost léčení, a dokonce i levitovat atd. Neznamená to ale, že bychom tyto věci měli zatracovat, popírat, potlačovat apod. Pokud se objeví, měli bychom je řádně analyzovat, poznat podmínky, které tomu dáváme, aby toto bylo, což může v individuálních případech (nejde-li to jinak) znamenat i užití těchto sil.“ (Lípa 2014, 42).
„Je třeba správně hodnotit mimosmyslové vnímání (poznat, co je a co není mimosmyslové). Tak například když se mi zjeví třeba nějaká hvězdička, neuchopovat to smysly – neskočit na to hned těmi smysly – nechat to být a nezúčastněně sledovat podmínku, kterou jsem dal, abych to viděl. Bdít – a neustále si být jasně vědom.
Zpočátku mi Fráňa říkal: Musíš se naučit poznávat podmínky, které vyvolávají určité jevy nebo stavy. Tyto podmínky ovládnout, poznat, osvojit si je. Když něco vnitřně vidím, pak zkoumám jaké podmínky jsem tomu dal, co mi umožnilo, abych to viděl a čím to vidím, co mi umožnilo, abych zažíval určitý stav – a toto vidění nebo tento stav analyzuji – ten stav, ve kterém jsem byl bezprostředně, když to vidění nastalo, když nastal ten zážitek nebo zření. A když na to jdu tímto způsobem, pak musím přijít na to, že onen zážitek nebo jev je jenom vyzařování mého stavu vědomí. Vyzařování mého stavu vědomí,“ vzpomíná Mistr Evžen (Štekl 1994, 35).
„Obyčejný člověk nemá na sušumnu žádný vliv (nemá o ní potuchy), nemůže ji tudíž vůlí ovládat, kdežto kundaliní jogín, užívajíc ovoce uzrálého náročnou stezkou cvičení čakramů, ovládá vědomě schopností, moudrostí a poznáním sušumnu. Tady je možno ozřejmit si souvislost ovládání sušumny s takzvanými kouzelnými silami (siddhi), neboť právě toto ovládání je podmínkou k získání zvláštních schopností, které mají různé podoby. Tyto siddhi neboli kouzelné síly se mohou projevit jako předvídavost nebo léčivá schopnost nebo vnitřní vidění nebo vidění do dálky, vidění do vyšších (i nižších) světů (sfér), vzpomenutí si na mnohé předchozí existence a jiné.“ (Štekl 1994, 84).
Jednou z těchto sil, kterou Evžen také měl a ovládal, bylo léčení a samoléčení: „Pokud se týče sebeléčby, říká Mistr Evžen, neděláme z toho žádnou vědu – pochopili jsme určité podmínky, vědomě je ovládáme a používáme. A nelpíme na tom. Udržujeme tělo, pokud možno v takovém stavu, abychom mohli bojovat za osvobození.“ (Štekl 1994, 96).
„Léčení pomocí vibrací je velice účinné. Jenže upozorňuji, že tato schopnost není hlavním důvodem k cvičení čakramů; není to také nějaký univerzální prostředek proti všem nemocem – jen vhodné použití dává dobré nebo i výborné výsledky; někdy působí okamžitě, jindy se musí opakovat. Každopádně je to výborné jako doplněk při normálním léčebném postupu. Dalo by se říct, že člověk vyvolává tyto vibrace vědomou harmonií se všeobecným chvěním vesmíru, souladem s jednotným rytmem všehomíra.“ (Štekl 1994, 67).
„Záleží na tom, jaký způsob cesty člověk zvolí, záleží na druhu nemoci, záleží na člověku samém, na jeho píli, podmínkách, které si sám dovede udělat. Takže je to zcela individuální.“ (Štekl 1994, 31).
„Jógická schopnost ozřejmit si tyto vibrace (nebo jinak řečeno pránické proudění) není nic odtrženého od zákona příčinnosti – jde pouze o to, poznat podmínky, které to vyvolávají (umožňují). A poznat tyto podmínky můžeme jen a jedině praxí cvičení čakramů, mnohdy dlouhou, trpělivou. Přesně to samé platí o jiných jógických schopnostech. Buddhistickou jógu totiž musíme dělat a ne pouze o ní mluvit!“ (Štekl 1994, 67).
Přesto je třeba upozornit, že siddhi nejsou To hlavní, ale pouze určitým individuálním průvodním jevem, a jedinou siddhi, o níž máme usilovat je Síla moudrosti, jak sám Evžen zdůrazňoval: „Fráňa učil, že největší kouzelná síla je síla moudrosti – a sám to také v praxi dokazoval… Fráňa, i když sám měl několik siddhi, říkal, že za nimi nemáme jít – že veškeré snažení máme upnout na osvobození. A když se již nějaká siddhi objeví (jako důsledek našeho snažení), můžeme ji používat, ale nelpět na ní a nestavět ji na odiv. Ano, největší síla je síla moudrosti.“ (Štekl 1994, 20).
„Ano – naše hlavní snaha má být osvobodit se z pout samsáry. A k tomu přispívá cvičení čakramů měrou nemalou! Jde jen o poctivost našeho snažení, o opravdovost a čistotu úmyslu.“ (Štekl 1994, 96).
V.
Fráňa a po něm i Evžen zdůrazňovali, že „tato cesta je podmíněna trpělivostí, vytrvalostí a odvahou, ale i čistým srdcem, upřímným přístupem a nejvyšším soucitem a oddaností k nejvyššímu cíli.“ (Štekl 1994, 49).
Nezáleží na vnějších podmínkách, ostatně ty máme právě takové, jaké v danou chvíli potřebujeme. Na duchovní cestě pak pomocí bdění, jasného vědomí a vnitřní analýzy poznáváme (vnitřní) podmínky – jak na to. Je ovšem skutečně nutno začít hned teď. Problém, nejen současné doby, ač dnes více než v minulosti, je však v tom, že dobré životní a okolní, vnější podmínky nevedou k touze po Pravdě, k touze po osvobození, ani k osvobození samotnému. Také proto dnes na duchovní cestu nastupuje tak málo lidí. Máme-li se dobře, nemáme potřebu hledat cestu… To je také důvodem, proč nás nejsou milióny. Můžeme dokonce konstatovat, že špatné životní podmínky, střídmost a dobrovolná skromnost nastoupení duchovní cesty přímo podmiňují. „Duchovní cesta je vrcholem, korunou lidské existence a lidského života.“ (Lípa 2014, 77).
Není a nemůže být náhražkou života či lidské existence, byť té nejnuznější. Není však ani dalším rozvíjením majetku či blahobytu člověka. A přitom… „Osvobození je možné v každém čase a v každých podmínkách, vždycky byl rozhodující člověk a jeho touha po Pravdě.“ (Štekl 1994, 52).
„Pouze vnitřní (duchovní) metodou a následným poznáním určitých podmínek To v sobě nalezneme a ztotožníme se s Tím. Při cvičení samotném je třeba vtáhnout celou pozornost do nitra a netěkat vědomím každou chvilku při nádechu ven – ruší to koncentraci. Po celou dobu každého jednoho cvičení máme být vtaženi do nitra a sledovat pozorně cestu našeho vědomí, které sjednoceno s dechem míjí po páteři jednotlivé čakramy – jak je z návodu zřejmé.“ (Štekl 1994, 100).
„Vytáhnout to nad hlavu, vydechnout nad hlavu a nemyslet, přestat myslet. To je pak úplnej konec! Cvičením čakramů získáváš poznání. Naučíš se poznávat podmínky, který tomu musíš dát,“ říkal Evžen autorovi těchto řádek (Lípa 2014, 74).
Učení Fráni Drtikola je nesmírně krásné, ale také silné a rychlé učení, které vede přímo k Cíli, během jediné inkarnace, jediného života. „Je to učení, které obsahuje Sílu Moudrosti, podmiňující nejvyšší Cíl – Poznaní.“ (Štekl 1994, 104).
Všechno složené podléhá rozkladu, a proto horlivě usilujte!
Literatura
Lípa, Jan. 2014. Učení Fráni Drtikola – Od čakramů k nemyšlení. Praha: Nakladatelství Svět.
Štekl, Evžen. 1994. Síla moudrosti. 2. vydání. Praha: DharmaGaia
