Motto
– Carl Gustav Jung
„Samota je nebezpečná. Je návyková. Jednou si uvědomíš, kolik je v ní míru a nechceš už zápasit s lidmi.“
I.
Dnes se mnoho lidí obává samoty. Bojí se toho, že buď jsou a zůstanou sami, nebo že jim samota reálně hrozí. Samota se však netýká jen dlouhodobého života, života bez vztahu, rodiny či příbuzenstva, ale také samota a osamělost v každém jednotlivém okamžiku života. Takzvaní normální lidé se bojí, že zůstanou se svým egem sami. A je to skutečně kardinální problém. Neumějí si s vlastním egem poradit. Za normálních okolností by jim v tom pomáhala komunikace s jinými, ale právě této ztráty se obávají. Nemusí to být tím, že by neměli partnera či rodinu, ale dnes jim tuto komunikační potřebu nahrazují sociální sítě a elektronika obecně. Stačí však nemožnost připojení, což se dnes netýká jen starších lidí, a přijde strach ze samoty. Tento strach je daleko horší než samota sama. Pro zajímavost, tibetské kláštery řádu Drukpa Kagjü pozůstávaly z oddělených komor většinou od sebe i vzdálených, připomínajících spíše jeskyně a fungující jako poustevny, kde mniši vykonávali svou praxi zcela o samotě, odděleně od jiných. Ostatně, celá staletí, ba možná i tisíciletí, se duchovně hledající (pozor, nejedná se o duchovně strádající) všech kontinentů a civilizací uchylovali do opuštěných míst, osidlovali sami a jednotlivě nedostupná území, uzavírali se do samostatných komůrek či vykonávali individuální pouti, které jim sloužily jako duchovní cesta samotná. Nebáli se samoty, ale brali samotu jako dar. Jako cestu, či přinejmenším prostředek, k poznání sebe sama. Znali nebo alespoň tušili její význam. Proto ji dobrovolně, s pokorou a pokáním (pokořením sebe sama, tedy ega) vyhledávali. Nejedná se však pouze o samotu vnější, fyzickou, kterou si mohou lépe dovolit neženatí a nezadaní, a čas od času rádi dopřejí naprosto všichni lidé, ať už vědomě či podvědomě, ale i o onu samotu vnitřní, k níž nepotřebujete žádné vnější podmínky. Tato vnitřní samota je prezentována osamocením od myšlenek, tedy nemyšlením.
II.
Shora naznačený rozdíl mezi duchovně hledajícím a duchovně strádajícím spočívá v přístupu k duchovnu, či lépe k osobní spiritualitě jako takové. Zatímco duchovně hledající se pod vlivem touhy po pravdě, osvobození, nirváně či třeba Bohu, rozhodne a nastoupí praktickou cestu k tomuto cíli, která pochopitelně spočívá právě v individuálním, samostatném přístupu, duchovně strádající nepřekoná strach, kterým ho jeho ego přemáhá, a místo nastoupení duchovní cesty volí náhražky ve formě duchovní společnosti, společenství, přátel a komunikace o duchovní cestě místo její praxe samotné, náboženství místo spirituality. Nejen ti tzv. normální lidé, ale i tito se obávají samoty. Samotná touha, ať už je rázu fyzického, psychického, nebo duchovního, tedy jako touha po pravdě či osvobození, nirváně, je sama o sobě strádáním. Musí však být dostatečně intenzivní na to, aby člověka přiměla, aby člověka přiměla k uchopení veškeré odvahy či nalezení intuice a překonání strachu z ega a začátku duchovní praxe. Čistota podmiňuje intuici. Čím silnější je čistota a intenzita touhy po pravdě a sama intuice na počátku hledání, tím kratší je vyhledání samo a dřívější nalezení. Doba strádání u takového člověka je pak relativně krátká oproti duchovně strádajícím, nalézajícím a hledajícím smysl ve vnější komunikaci. Avšak ani tato nemusí být zcela marná, pakliže se nestane dlouhodobou nebo trvalou záležitostí na celý jeden či více životů. Může se stát přechodnou fází nebo odrazovým můstkem pro samotné nastoupení duchovní cesty. Nutno však zdůraznit, že tato fáze u mnohých trvalou zůstává, a duchovní cestou není. Nelze z ní dokonce ani činit náboženství nebo na základě náboženství takto postupovat. Není známkou duchovní vyspělosti, ale právě naopak.
III.
Pokud vám však samota působí strach a obavy, nejste ještě připraveni. Samota sama by měla přinášet uklidnění, klid a mír, jak zmiňuje Jung. To však nezjistíte, dokud ji nezačnete zažívat. Samota pomáhá cestě k sobě, k nalezení sebe sama, pravdy, tím, že eliminuje vnější rušení, a současně zintenzivňuje vnitřní prožitek i poznání. Praxe samoty či lépe praktikování o samotě je tedy zcela nezbytné. Jak by bylo možno praktikovat meditaci – mlčení – bez samoty? A totéž platí i o vnitřní analýze, introspekci, popisované v knize Učení Fráni Drtikola – Od čakramů k nemyšlení. Jak, kdy a jak často tak činit je sice do určité míry individuální, je však zapotřebí k této praxi přikročit a neopouštět ji. S časem může člověk sice meditaci provádět i při vnějším rušení, a nakonec bude v meditaci celých 24 hod denně, přesto je třeba se do ticha samoty vracet. Ostatně v právě v samotě můžeme ticho a klid prožívat v maximální míře a po čase si této praxe „vychutnávat“ jako samotného ovoce duchovní cesty. Když jí takzvaně přijdeme na chuť, není pro nás v ní nic rušivého, naopak je neskonale krásná a sama se k nám vrací a my do ní. Samota však může být také tvůrčí. Právě v samotě a o samotě přichází intuice, napadají nás řešení problémů, ale i umělecké náměty, právě v samotě tvoří umělci i vědci. Ostatně i to je vnitřní analýza a její výsledek. Introspekce, umění a umělecké sklony jsou pak rozvíjeny cvičením čakramů, stejně jako samo bdění. Jak můžeme dokázat na konkrétních případech, např. jednoho z našich přátel, J. K. Kardinálním problémem je, jak jsme již výše zmínili, setrvat sám se sebou, vydržet s vlastním egem. Jenomže právě toto je uzlem, který je třeba rozetnout. Pokud tak neučiníme, bude se zvyšovat rušení egem přes city, pocity, obavy, strach apod. Existují extrémní praxe, které dnes mnozí podstupují třeba i na zkoušku, jako je uzavření „ve tmě“, ale právě zde je nepřipravený člověk (a může se to stát i duchovně usilujícímu) konfrontován sám se sebou a výrazné složky jeho bytosti jsou zintenzivněny natolik, že sám se sebou, či s některými zvýrazněnými složkami ega, nevydrží, případně získá velice negativní zkušenost, jež ho v může dokonce i vzdálit od duchovního snažení. Jiní využívají přemýšlení a vnitřní monolog sám se sebou v obavě ze samoty a k jejímu „překonání“. To ovšem není správný přístup. Nemluvě o tom, jak zdůrazňoval Mistr Evžen, že celá současná společnosti utíká před sebou na dovolenou, do dalšího víru dění a další společnosti. Tzv. normální (duchovně neusilující) člověk není zvyklý bojovat s vlastním egem a nevydrží s ním o samotě. Problém spočívá v tom, že samota není záležitosti žádného rozvoje ega, vlastností, zkušeností apod., ale právě boje s ním a vede k jeho eliminaci.
Je zde nezbytně nutná morální průprava spočívající v dlouhodobé snaze o vlastní zušlechtění, o rozvoj morálnějších vlastností, o dobro celku. K tomu lze použít přikázání obsažené v Novém Zákoně (Matouš 6, 10), buddhistický Růženec škol Kagjü, nebo Slovo Buddhovo – ostatně Buddhova Osmičlenná stezka sestává ze souboru etických pravidel – anebo pravidla jiného náboženství. Ano, je pravdou, že tato praxe předchází nebo by aspoň měla předcházet duchovní cestě samotné, ale také je pravdou, že je to její neopomenutelná a nezbytná přípravná fáze. Jedině tak je totiž možno dosíci pokory, pokoření sebe, pokoření ega. Bez pokory není možno praktikovat samotu, není možno praktikovat o samotě. Pokora sama pak přináší klid, radostivost i trvalé pokoření ega, což je také smyslem a cílem celé, resp. celoživotní, duchovní praxe. Celá praxe je tedy vlastně o bdění. Pokud nám bdění ještě (nebo zrovna) nejde, lze si dopomoci mantrou, a nejlepší mantrou je právě bdění.
IV.
Co však činit o (při) samotě? Nic. Tedy nic ve smyslu wu-wej. Správné setrvávání o samotě probíhá formou mlčení. Mlčet je ovšem třeba celkově, úplně. Mlčení je tak možné vykládat nejen z hlediska prázdnoty – chudoby myšlení, ale právě i samoty. Mlčet tělem, jazykem, myšlenkami, představami, pocity, bytím, vědomím, nakonec mlčení Mlčením. To je – stanu se sám Mlčením, jak říkal Fráňa Drtikol. Samo mlčení je praxí nemyšlení, tedy meditace jako takové. Bez tohoto mlčení není samota úplná, bez tohoto mlčení není člověk úplný. Jak tedy chápat ono mlčení a cestu k němu či skrze něj? Nejlépe formou bdění, neboť při praxi bdění vykonáváme současně i samo mlčení a s jeho rozvojem (spočívajícím ovšem v odkládání, v prázdnotě – v prázdnotě mysli) se rozvíjí mlčení. Mlčení tělem lze vnímat jako nehybnost, klid těla, třeba tak, jak jej popisuje Kniha Ibbur v Meyrinkově románu Zelená tvář. Mlčení jazykem je nám jistě jasné jako nemluvení. Ale na mlčení myšlenkami je nutno upozornit. To se totiž týká nejen hloubání nad problémy, ale i vnitřní samomluvy a představ. Prvním krokem k nemyšlení je přestat hloubat, přemýšlet, včetně vnitřní samomluvy. Podobně je to i s mlčením představami, které jsou de facto obrazovou formou myšlenek a očekávání. Mlčení pocity se zdá být také jasné – ani dobré, ani špatné, ani indiferentní, ani zcela jiné spojené s bytostným prožíváním (neboť čeština umožňuje a přidává tomuto slovu mnohem více významů jako např. pocit hladu, smutku, radosti apod.). Mlčení bytím spočívá nejen v eliminaci toho, čím a kým jsme, ale i v eliminaci stávání se někým, něčím atd., resp. stáváním se. Mlčení vědomím je, de facto, již odložení i samotného uvědomování si, jež je procesem tzv. vědomí. Mlčení mlčením je završením této praxe, odložení samotného mlčení, je však provázeno samovolností. To je pak úplný konec, jak by řekl Mistr Evžen. Zde bychom mohli opět odkázat na terminologii Východu, neboť právě tím je Tao, či prostě nirvána.
V.
Sami se rodíme a sami umíráme, přesto je nám samota – tím jak je vnímaná současnou společností – naprosto vzdálená. Strach ze smrti je právě strachem ze samoty, strachem ze sebe sama. Pokud se vědomě, dobrovolně a plně oddáte samotě, necháte své ego zcela přirozeně zemřít mystickou smrtí. Můžeme tak parafrázovat výroky Nového zákona: Kdo takto jednou zemřel, tomu fyzická smrt neublíží. Žít bude navěky.
