Ve většině aktuálně existujících interpretací hinduistických a buddhistických spirituálních tradic číhá nebezpečí omezení či redukce celého smyslu lidského života pouze na dosažení stavu „osvícení“ či „vysvobození“, redukující jej na svobodu z lidského utrpení, která je asociována s fyzickým životem a reinkarnačním cyklem. Nicméně pokud vidíme jedinou „odměnu“ osvícení v existenci v bezčasém stavu neměnné blaženosti a jednotě s božským Vědomím, negujeme esenciální povahu a moc ryzího Vědomí jako nevyčerpatelného a nekonečného zdroje kreativity – vždy nových dimenzích zkušenosti a manifestované reality.
Moc ryzího Vědomí je moc NOVÉHO, a blaženost ryzího Vědomí je potěšení či slast z nového a společně tvoří tvořivou či tvůrčí esenci božství. Proto pokud popíráme nekonečnou tvořivou podstatu božského Vědomí, tak také popíráme a negujeme veškerý tvůrčí význam či kreativní smysl naší běžné lidské existence.
Jako nekonečný tvůrčí zdroj nových způsobů zakoušení, nových realit a nových sfér projevení, je božství zejména zdrojem stále-nového vyjádření lidské tvořivosti, zahrnující nová náboženství, vědy, umění, filozofie a duševní schopnosti a dovednosti – umy. Právě toto evidentně chybí vesměs všem dnes proklamovaným „spirituálním učitelům“, kteří stále opakují recyklované poučky a instrukce ve formě „polo-pravd“ z hinduistické či buddhistické tradice o dosažení určitého stavu, ale své údajné dosažené „osvícené“ vědomí současně nijak nevyužívají k formulaci nových učení, filozofie či vědy.
Redukovat lidský život pouze na „utrpení“ a svět na „slzavé údolí strastí“, které musíme překonat, jak k tomu inklinují hinduistické i buddhistické spirituální tradice, znamená negovat a popírat jakýkoliv SMYSL a význam unikátnímu vyjádření božství, kterým je lidský život a tvořivost, a tak deformuje a degeneruje celou tvořivou cestu lidského druhu vědomí, jeho kultur a civilizací, minulých, aktuálních a budoucích a také potěšení a naplnění, které to lidským bytostem přináší. Buddhistické přesvědčení, že „život je utrpení“, že potěšení jsou pomíjivá a že konečná skutečnost je jakási „neplodná prázdnota“, je hlavní náboženská kletba, ze které lidé na východě i západě hledají osvobození skrze tantru s jejím přitakáním smyslovému potěšení, umění a celému světu projevu. Přeci stále obnovované a vždy-nové potěšení, které poskytuje například poslech jedné určité Beethovenovy symfonie je nevyčerpatelné a zůstává s námi na věčnost – není žádným způsobem dočasné či přechodné. To samé platí jednoduše pro všechna běžná „potěšení a slasti“ života, ať už jde o pohled na květinu, svou ženu, prožívání sexu, jídla, procházku přírodou, setkání s přítelem. Pokud by taková potěšení byla pokaždé pouze „stejná“, tak by nepřinášela radost. Stavět do opozice „radost“ a „potěšení“ se míjí účinkem a smyslem. Radost lze mít za všech okolností a má stejnou kvalitou po celý čas, nicméně lidské bytosti ji mohou ztrácet, a je proto tak i pomíjivá. Potěšení na druhou stranu není nikdy stejné, a proto je z principu nevyčerpatelné. Nicméně žádné potěšení není skutečným potěšením nebo novým zdrojem radosti, kromě toho, že nám přináší radost znovu a stále novými způsoby – skrze moc NOVÉHO.
