Podle současného vědeckého světového názoru je vědomí průvodním jevem materiálních procesů: údajně vzniká ze spletitosti neurofyziologických procesů v mozku. Tato teze je předkládaná velmi autoritativně jako kdyby byla vědecky prokázaná s jistotou vylučující jakoukoliv důvodnou pochybnost. Při bližším zkoumání však zjistíme, že se jedná o základní metafyzický předpoklad monistické materialistické vědy, který není podpořen fakty a je dokonce v rozporu se zjištěními moderního výzkumu vědomí. Jen málo lidí, vědce nevyjímaje, si uvědomuje, že ve skutečnosti nemáme žádný důkaz o tom, že vědomí vzniká v mozku.
Materialistická věda se podobně systematicky vyhýbá otázce původu vědomí, protože tato záhada se v kontextu jejího koncepčního rámce nedá vyřešit. Představa, že vědomí je produktem mozku, přirozeně není zcela nahodilá. Její zastánci obvykle argumentují velkým množstvím velice specifických experimentálních a klinických důkazů z oblasti neurologie, neurochirurgie a psychiatrie. Doklady velmi těsného spojení mezi anatomií, neuropsychologií a biochemií mozku a stavy vědomí jsou četné a nezpochybnitelné. Problematická není podstata předkládaných důkazů, ale závěry, které jsou z těchto pozorování vyvozovány. Experimentální data sice jasně prokazují, že vědomí je těsně propojeno s neurofyziologickými a biochemickými procesy v mozku, ale jen velmi málo toho vypovídají o podstatě a původu vědomí.
Stanislav Grof
1. Předehra
Otázka „vědomí“ se dostává v aktuálním klimatu vědy stále více do popředí a je dokonce považována za stěžejní. Zejména v souvislosti s rozvíjejícím se oborem „umělé inteligence“. Ve skutečnosti se s otázkou vědomí dostáváme k samotnému dotazování výchozích, tedy metafyzických základů samotného aktuálně vládnoucího vědeckého paradigmatu, materialistického monismu.
Jsem přesvědčen, že otázka vědomí je v tomto konceptuálním rámci materialistické filozofie a jejími přijatými předpoklady a přesvědčeními, ve skutečnosti zcela „neobjasnitelná“. Ve skutečnosti samo vědomí zcela podkopává tato přesvědčení ve svých základech. To může samozřejmě trochu „děsit“ a vést ke snaze vytěsňovat možnost, že by se celá dosavadní věda, považovaná za „vědecký pokrok“ trvající staletí poznávání, mohla, co se týče základních metafyzických otázek reality, zcela mýlit, či dokonce dezinformačním způsobem klamat.
Míním, že vědomí, tedy vědomí jako takové, nelze zkoumat ani objasnit jako objektivní fenomén v kontextu aktuálního paradigmatu o prvotnosti hmoty a pomocí nákladných přístrojů, neboť ty nám jej nemohou nijak – z principu – objasnit, ale lze je – neméně exaktně vědecky zkoumat dle vzoru kontemplativních tradic poznání. Současně není třeba přebírat historické tradiční východní filozofie a snažit se je vtěsnat či nějak napasovat na aktuální vědecké poznání – jak činí celá oblast takzvané New Age spirituality. Míním, že je dnes zapotřebí nově přistoupit ke kontemplativnímu studiu subjektivity jako „brány“ do domény vědomí samého a z něj „nově“ myslet či formulovat zkušenostně-souznící filozofii či metafyziku, ukotvující veškeré další poznávání v pevných, a hlavně s realitou souznících metafyzických principech. To vyžaduje nejen kontemplativní či meditativní práci, ale i ruku v ruce současné skutečné kritické filozofické přezkoumání a dotazování výchozích premis vládnoucích našemu vnímání a vědeckému zkoumání. Otázkou praktickou zůstává: kolik takových lidí dnes existuje – v pravdě skutečných filozofů-vědců v tom nejhlubším slova smyslu, kteří právě tímto směrem zaměřili své celoživotní zkoumání a bádání?
Míním, že místo veškeré snahy o „výzkum vědomí“ v dosavadním rámci a potřeby investic do nákladných přístrojů je nanejvýše třeba začít si ve své životní i vědecké zkušenosti všimnout evidentního faktu, že vše, co je a může být, včetně nás samých, rozpoznáváme výhradně skrze samo vědomí daných podob bytí, nijak jinak a začít z tohoto prvotního, chceme-li „objektivního“ či vědeckého faktu zaměřovat své zkoumání dále. Míním, že s tímto vynořujícím se paradigmatem, se vynořuje potenciálně i zcela „nová věda“ ve všech jejích oblastech, od psychologie po fyziku.
Původně český vědec, psychiatr Stanislav Grof, na základě svého profesního výzkumu jako jeden z prvních vědců začal komunikovat nutnou revizi stávajícího vědeckého paradigmatu, který uzná vědomí jako prvotní princip reality, a pro nutnost změny paradigmatu podal skutečně mnoho vědeckých důkazů. On sám se metafyzickými základy takového nutného možného paradigmatu systematicky ale dále nezabýval.
Na základě svého téměř 25-letého v pravdě vědeckého a filozofického bádání, byť mimo oficiální akademickou půdu, meditací základních metafyzických otázek vědomí, bytí, já, těla, prostoru, času a studia a praxe kontemplativních tradic východu i západu, kdy jsem svůj veškerý laický život zasvětil zkoumání vědomí ve všech jeho možných dimenzích, jsem byl pro sebe nucen svou zkušenost vědomí vyjádřit, a tak komunikovat jako živou–žitou filozofii. Během dané doby i nyní se mé intelektuální pochopení prohlubovalo v souladu s kontemplativní zkušeností vědomí samého. Současně s tím se vyvíjel i jazyk komunikující mé zkušenostní pochopení či lépe vědomí jazyka jako komunikujícího prostředku vědomí samého.
V následující části uvádím základní teze a principy zcela nové zkušenostní metafyziky či filozofie vědomí, která, míním, nejen poskytuje – z principu – konceptuální rámec pro otázku vědomí, ale v souladu se zkušeností ji uznává jako prvotní princip všeho, co je a může být.
Svým způsobem je třeba si přiznat, že jde o „historickou událost“ ve filozofickém myšlení člověka a potenciální nový počátek lidského myšlení vůbec.
Jako vše opravdu „NOVÉ“ v historii, je zřejmé, že komunikované bude vyvolávat „kognitivní disonanci“ s myšlenkovými strukturami spojenými se „starým“ způsobem vnímání skutečností pod vlivem aktuální materialistické filozofie.
2. Vědomí jako PRVOTNÍ POLNÍ PRINCIP
To, co pracovně nazývám životní filozofií a praxí vědomí, je současně historický pokus o skutečnou – zkušenostní formulaci filozofie vědomí jako takového. S použitím existujících filozofických kategorií bychom mohli hovořit o radikální podobě panpsychismu či subjektivního idealismu bez subjektu, který ale přináší současně nové zkušenostní koncepty, kterými se výrazně liší od výše uvedených „filozofií“ taky vědomí. Základní teze či principy této filozofie, kterou pracovně můžeme nazývat nootheismus (z řeckého slova pro vědomí, „noos“, či „nús“), můžeme shrnout takto:
- Vesmír není tvořen hmotou, energií či kvanty, ani není pouze vědomý. Vesmír není ničím jiným než vědomím v jeho nesčetných podobách. Vědomí je tím jediným, co ve skutečnosti JEST.
- Vědomí není ničím, co potřebuje jakékoliv „vysvětlení“, neboť veškeré tyto snahy již samo vědomí tím či oním způsobem předpokládají.
- Vědomí samé je jediné možné vysvětlení všeho – jediný základ pro potenciální „teorii všeho“.
- Vědomí má esenciálně POLNÍ charakter či kvalitu POLE. Všechny bytosti a podoby bytí jsou různé, ale neoddělitelné součásti a vyjádření – manifestace – POLE univerzálního vědomí.
- Každá bytost a každé tělo „nevlastní“ či „nemá“ nějakou formu vědomí, ale je rozlišeným tvarem, podobou či „druhem“ vědomí svým vlastním unikátním způsobem.
- To, co nazýváme Bůh, není nějakou bytostí pouze mající vědomí, ale naopak, Bůh JE vědomím – vědomím jako takovým – ve svém univerzálním polním charakteru.
- Vědomí samé – vědomí jako takové – v sobě chová své nekonečné vrozené senzuální kvalitativní potenciality či „kvalia“. Sami tyto nekonečné vrozené senzuální kvality vědomí jako takového pak nalézají vyjádření a projevení ve všech smyslových kvalitách či „kvaliích“ smyslových fenoménů našeho zakoušení a vnímání světa kolem nás.
Čtvrtá teze přináší pochopení a zkušenostní polní koncept vědomí, tedy, že základní charakteristikou vědomí či „subjektivity“ je POLE. To je zásadní rozdíl od tradičního ztotožňování subjektivity či vědomí s jedním či více lokalizovanými „subjekty“ vědomí a současně tradičního přesvědčení, že vědomí či subjektivita je nezbytně vlastností či produktem nebo funkcí určitého „subjektu“, „já“ či „ega“, nebo dokonce projevem procesů v mozku.
Pole univerzálního vědomí či polní vědomí je naopak chápáno jako „subjektivita bez subjektu“, právě taková „subjektivita“ může být považována za „absolutní subjekt“ ve smyslu Boha.
Nicméně na rozdíl od všech známých variant panpsychismu, zde nejde o stejné chápání a použití slova vědomí jako základního aspektu všech věcí ve smyslu jakéhosi „vnitřního jádra“, kolem kterého je „fyzický“ či „materiální“ obal, který je chápán jako rozdílný od vědomí. Životní filozofie a praxe vědomí (nootheismus) naopak nazírá a chápe i „vnější“ povahu a formu všech věcí jako vzorované – strukturované tvary a formy nabývané a stále utvářené vědomím samým. Jinými slovy, vše, co vnímáme a čeho jsme si vědomi, je současně rozlišené – různé vědomí svým vlastním způsobem, jak ve formě, tak obsahu (teze 4 a 5). Tím se dostáváme i k zásadnímu rozdílu mezi tradičním „subjektivním idealismem“, který nazírá všechny vnímatelné věci pouze jako „ideje“ v „božské mysli“ – jediném božském subjektu – Bohu – a nootheismem nazírajícím všechny vnímatelné věci jako různé rozlišené podoby (množné číslo), jež jsou současně součástí a vyjádřením Boha, chápaného jako univerzální POLE vědomí či POLNÍ univerzální vědomí.Jinými slovy lze základní teze o vědomí vyjádřit následovně:
- Vědomí je vše, co je a může být – vědomí tvoří všechny věci a bytosti.
- Vše, co je a může být, je vždy určitým unikátním vědomím svým vlastním způsobem, rozlišené, ale neoddělitelné od ostatních ani od vědomí samého.
Z pohledu těchto dvou tezí, je například zřejmé, že dnes tak oblíbený ezo-pojem ve své recyklaci jako „vědomé bytosti“, „vědomí muži“, „vědomé ženy“, či dokonce „vědomé vysílání“, s kterými se dnes doslova roztrhnul pytel, je zcela redundantní a implicitně omezuje svým vyjádřením v podobě modifikujícího přídavného jména, vědomí na pouhou vlastnost či vlastnictví dané bytosti, tedy implikuje, že samotná bytost je něco rozdílného od vědomí. Naopak z pohledu filozofie vědomí spíše můžeme hovořit o bytostech vědomí, či tělech vědomí či druzích vědomí, tedy bytostech, tělech a organismech či obecně druzích tvořených výhradně vědomím samým a v něm spočívajících nesčetných kvalitativních vzorech a strukturách.Životní filozofie a praxe vědomí(nootheismus) tak odstraňuje všechny prvky duševně-fyzického dualismu či dualismu hmoty a mysli, který v sobě všechny tradiční filozofie panpsychismu trpí. Patří mezi ně i dualismus „subjektů“ a „objektů“ vědomí, „mysli“ a „hmoty“, „psychického“ a „fyzického“, „duše“ a „těla“, „hmoty“ a „energie“. Místo toho nabízí, můžeme říci, „monismus“ vědomí, který na rozdíl od jakýchkoliv forem neutrálního monismu (které neříkají, co přesně je v podstatě ona univerzální realita „jediného“), uznává za ono „jediné“ právě univerzální pole vědomí chovající v sobě nekonečné vnitřní diferenciace, části a projevy – z nichž všechny jsou od sebe vzájemně odlišné, ale žádný z nich není současně oddělitelný od ostatních. Tak si pole univerzálního vědomí zachovává svůj „monistický charakter“ prostřednictvím vnitřní jednoty-v-mnohosti.
3. Základní „vědecký“ argument, proč vědomí jako takové je prvotní princip
Míním, že je zcela zkušenostně-evidentní v tom nanejvýše empirickém slova smyslu, že primárním vědeckým faktem není existence vesmírů, bytostí či těl v prostoru-čase, ale naopak vědomí těchto vesmírů, bytostí či těl.
Když hovoříme o vědomí, nezapomínejme, že nemluvíme o vědomí, které je „moje“ nebo „něčí“, tedy o pouhé vlastnosti nějaké věci nebo bytosti, „já“ nebo „subjektu“, ale o vědomí samotném. Základním vědeckým i empirickým faktem tak není jednoduše vědomí, které je „moje“, „tvoje“ nebo je soukromým vlastnictvím jakéhokoliv subjektu, já, bytosti či těla, ale apriorní vědomí jako takové každého já, těla či bytosti.
Jinými slovy lze tento prvotní princip vyjádřit tak, že vědomí nelze – z principu – redukovat ani „vysvětlit“ jako vlastnost nebo produkt jakékoliv věci nebo bytosti – jako je třeba tělo nebo mozek. Neboť to již předpokládá vědomí té věci nebo bytosti, ať už se to nazývá „já“, „subjekt“, „ego“, „hmota“ nebo „energie“.
Vzhledem k základní charakteristice vědomí, kterou je POLE, či polní kvalita, můžeme opět jinými slovy tento prvotní princip vyjádřit takto:
Žádné pole vědomí nemůže být vysvětleno ani redukováno na vlastnost či produkt jakéhokoliv zakoušeného fenoménu, který vyvstal a je přítomen v tomto poli.
Právě rozpoznáním polní charakteristiky či kvality vědomí, překonává nootheismus redukční model vědomí na „subjekty“ a „objekty“ vědomí a nahrazuje jej dynamikou polí vědomí s tím, že jevy vyvstávající a zakoušené v těchto polích nejsou pouhé „objekty“ pro nějaké „subjekty“, ale jednoduše podoby nabývané samotným vědomím v něm samém. To také znamená, že všechny jevy jsou pouze vjemovou formou přijatou různými vědomími či polemi vědomí a vzorovými strukturami těchto polí, které vzájemně (inter-subjektivně) definují a utváří vnímané vědomí toho druhého.
4. Kritické zpochybnění běžných předpokladů o vědomí
Výše jsme se dotkli několika explicitních i implicitních aktuálně vládnoucích předpokladů, které prostupují dosud existujícími historickými filozofiemi vědomí, včetně takzvaného panpsychismu. Abychom plně rozpoznali unikátní rozdílnost životní filozofie a praxe vědomí (nootheismu) od nich, pojďme si jednotlivá přesvědčení kriticky promeditovat samostatně.
1. Předpoklad vlastnictví či vlastníka
To je předpoklad, že mysl, vědomí – nebo duše“ nebo „psyché“ – je něco, co bytosti „mají“ nebo „vlastní“ jako své „vlastnictví“, a to bez ohledu na to, zda tuto vlastnost omezujeme pouze na lidské bytosti nebo ne.
2. Předpoklad substrátu
Toto je tvrzení, že vědomí je vyvstávající či produkovanou vlastností nebo kauzálním produktem nějaké biologické nebo nebiologické substance nebo „substrátu“ – například, že se záhadně vynořuje z nějaké „hmoty“, která je považována za nevědomou nebo zkrátka „jinou“ než vědomí. Předpoklad existence „substrátu“ vědomí, pak vede ke zcela falešné debatě o tom, zda vědomí může vzniknout nebo být „vyrobeno“ pouze z biologického substrátu „hmoty“, jak je organizováno podle módu lidského mozku, nebo také může vzniknout či být vytvořeno podobným způsobem z nebiologického substrátu, jako je například křemíkový substrát počítače. Myšlenka vědomí vznikajícího nebo vytvářeného nějakým druhem substance nebo substrátu je jednou ze tří možných teorií vědomí. Druhou možnou teorií je, že vědomí je totožné s nějakým substrátem a jeho organizací – například, že je totožné s takzvaným „zpracováním informací“, které probíhá v biologickém substrátu mozku nebo nebiologickém substrátu počítače. Tento přístup redukuje vědomí ve všech jeho dimenzích – včetně lidského cítění – na pouhý proces výpočtu. Tomu odpovídá dnešní celý fenomén takzvané umělé inteligence (AI). Třetí možná teorie – ta, kterou všichni autoři zabývající se vědomím, neurovědou a umělou inteligencí ignorují – je ta, že vědomí nemá vůbec žádný substrát, ale místo toho je „substrátem“ všech věcí – právě tím „materiálem“, z něhož se vynořují a jsou tvořeny, organizovány a složeny všechny věci.
3. Implicitní dualismus
Výše uvedené dva předpoklady současně vždy implikují nějakou formu dualismu bez ohledu na to, zda je tento dualismus explicitní nebo není pojmenován. Kdekoli je totiž vlastnický předpoklad vyjádřen slovy jako „mít“, „vlastnit“ nebo „produkovat“, je implikován současně i dualistický rozdíl mezi čímkoli, o čem se tvrdí, že „má“, „vlastní“, nebo „produkuje“ vědomí a vědomím jako takovým.
4. Myšlenka, že vědomí je něco, co potřebuje „vysvětlení“
Pokud je vědomí samé skutečně „prvotním principem“, pak je také přesně tím, co nepotřebuje vůbec žádný typ vysvětlení – ale naopak je tím, co jediné nabízí nejzákladnější a nejkonzistentnější zdroj vysvětlení všeho, co je – a je jediný možný kandidát pro „teorii všeho“. Tak je právě samo vědomí chápáno v Životní filozofii vědomí – ne jako něco, co potřebuje vysvětlení, ale jako jediný konzistentní a komplexní zdroj „vysvětlení“ všeho ostatního – protože všechny věci jsou jen tvary a formy vědomí, utvářené vědomím a uvnitř něj. Předpoklad, že vědomí je něco, co potřebuje „vysvětlení“, vyžaduje „vysvětlovací“ schopnosti a aktivity, které jsou již samy o sobě aktivitami „mysli“ nebo „vědomí“, a proto již předem předpokládají a implikují a priori realitu toho, co se snaží „vysvětlit“. Je-li však samotná realita vědomí nezbytným předpokladem a základem veškerého „vysvětlení“, pak se samotný pojem „vysvětlování“ vědomí stává zacykleným, protože to, co se skutečně hledá, není jen „vysvětlení“ srovnatelného druhu, řekněme k „vysvětlení“ toho, jak se pohybují planety nebo jak funguje PC, ale vysvětlení vědomí prostřednictvím činnosti vědomí a v rámci činnosti vědomí, tj. typu vysvětlení, které již předem předpokládá to, co je třeba vysvětlit.
5. Předpoklad, že vědomí je „uvnitř“ nás
Co když je to ve skutečnosti naopak: totiž, že jsme uvnitř vědomí – chápaného jako pole vědomí, které stejně jako samotný prostor nezahrnuje jen naše vnitřní myšlenky a pocity, ale celý svět, který vnímáme kolem sebe a všechno v něm?
Co když to, co vnímáme jako prázdný prostor kolem nás a další věci ve světě, je v podstatě prostorové pole vědomí?
A přesně to tvrdím.
Co se týče typické ezoterické představy vědomí „v nás“, tak ta není o nic lepší než aktuální neurovědná redukce vědomí na funkci mozku – něco v naší vlastní lebce. Ve vědeckopopulárních článcích se pravidelně objevují nejrůznější digitální obrázky mozku uloženého v lebce a nejrůznější nová mapování oblastí mozku pomocí high-tech přístrojů v souvislostí s „funkcí“ vědomí. Veškerý tento „vědecký“ balast samozřejmě nevykazuje nic víc než „korelaci“ s různými stavy vědomí, a navíc naprosto bez kauzálního vztahu. Vrcholem vtipu je pak snaha „zkoumat“ opět podobným přístupem působení psychedelických látek a jejich vliv na vědomí nejrůznějšími metodami snímání mozkových aktivit.
Ještě předtím, než se objevil tento moderní výstřelek vědy o mozku, jsme se všichni, myslím, ještě na základní škole učili, že smyslové vnímání je výsledkem příjmu informací (například ve formě vlnových délek zvuku nebo světla) našimi smyslovými orgány (očima, ušima atd.) a jsou poté vedeny nervovými kanály do mozku. K tomuto modelu poskytla moderní neurověda zajímavý doplněk, když tvrdí, že mozek pomocí těchto informací vytváří a promítá obraz světa. Jinými slovy, vážně se předpokládá (ať už je tento předpoklad implicitní nebo explicitně vyslovený), že naše mozky aktivně halucinují náš vlastní vnější svět!
Je-li tomu tak, tak se tím doslova a do písmene říká, že mozek může přijímat a interpretovat smyslové informace z objektů ve světě (například prostřednictvím světla, které vyzařují nebo se od nich odráží), i když se současně předpokládá, že tyto objekty nejsou ničím jiným než subjektivní halucinace vytvořené mozkem! Jinými slovy, mozek interpretuje „smyslová data“ pocházející z imaginárních nebo halucinovaných objektů ve svém vlastním halucinačním smyslovém světě. S prominutím, přijde vám tohle skutečné nebo jako vtip?
Dalším absurdním důsledkem tohoto předkládaného modelu vnímání je, že v konečné analýze je pak tedy jediným „skutečným“ smyslovým objektem samotný mozek – který je z nějakého ničím neodůvodněného a neuvedeného důvodu podle neurovědy vlastně jediným objektem vnímání, který není mozkem generovanou halucinací – a lze jej proto pitvat nebo elektronicky skenovat v laboratořích! Tato pseudovědecká doslova „deviantní“ filozofie by se mohla také nazývat „pan-mozkismus“ – podle základního principu, že jsme jen mozky žijící ve světě mozků a jejich halucinací vnějšího světa. O to více je však s podivem, že tato „filozofie“ je oslavována jako velký vědecký úspěch či pokrok v oblasti „výzkumu vědomí“ s mnoha oceňovanými „chytrými“ neurovědci, a to i přesto, že jim vůbec současně nevadí, že svých „objevů“ dosahují – podle jejich vlastní filozofie – halucinovanými neurovědnými přístroji a skenovacími technologiemi jejich mozku, místo aby byla okamžitě odmítnuta jako filozoficky absurdní a doslova „bezmozková pseudověda“.
6. Předpoklad kauzality
Vědecká snaha po „vysvětlení“ vědomí současně implikuje kauzalitu, tedy vysvětlení, jakým způsobem je vědomí „způsobeno“ něčím jiným než vědomím.
Ale co když samotné vědomí je z principu ne-kauzální doménou či polem ne-kauzálních vztahů? A tedy hledání „příčinnosti“ je zcela nesmyslné? Přitom na ne-kauzálních vztazích není nic tajemného. Pokud jsou dvě věci, řekněme křeslo a stůl, přítomné v prostoru, tak také nevidíme potřebu hledat nějaké kauzální vysvětlení přítomnosti křesla v přítomnosti stolu nebo naopak. Současně prostor sám o sobě není nic objektivního, ale naopak prostorová dimenze vědomí či prostorové pole vědomí. Tím míním pole vědomí, ve kterém lze věci vnímat jako odlišné a současně společně přítomné (podobně jako stůl a křeslo). Je zřejmé, že žádný obsah prostoru – žádné věci v něm – nelze dokonce ani vnímat nebo rozlišovat bez prvotního prostoru, ve kterém je můžeme rozlišovat, tedy bez prostoru jako takového. Podobně nelze rozlišit žádné obsahy vědomí – nic, co si uvědomujeme – bez prostorového pole vědomí. Prostor je v podstatě pole přítomnosti nebo spolupřítomnosti věcí. Přesněji je to spolupřítomnost v poli vědomí, spolupřítomnost, která NEIMPLIKUJE žádné kauzální vztahy mezi těmito věcmi. Vědomí jako prostor je to, co umožňuje věcem vzniknout, vyvstat, bytovat nebo v něm zkrátka „existovat“. Ale pole vědomí je současně také víc než jen pole přítomnosti nebo dokonce spolupřítomnosti, ve kterém věci jako stoly a židle jen „jsou“. Pole vědomí je také polem ne-kauzální interakce a ne-kauzálních vzájemných vztahů. Například pokud vidíme dvě kočky nebo dvě děti si spolu hrát, nebo dva lidi spolu jakkoli interagovat, také nepředpokládáme, že to, co jedna kočka, dítě nebo člověk dělá, je způsobeno tím druhým. Celková „událost“, která se zpřítomňuje ve vědomí a uvnitř vědomí, není nikdy žádným druhem „kauzálně souvisejícího řetězce událostí nebo akcí“, ale formou ne-kauzální vzájemné interakce – formou dynamického vzájemného vztahu. To nás přivádí ke dvěma dalším základním principům dynamiky polí vědomí:
- O žádných dvou jevech přítomných v poli vědomí nebo vynořujících se z pole vědomí nelze říci, že by se navzájem „způsobovaly“ či byly ve vzájemném kauzálním vztahu.
- Všechny jevy přítomné nebo vynořující se z pole vědomí jsou současně vnitřně a ne-kauzálněvzájemně propojeny prostřednictvím tohoto pole a na základě toho, že v něm mají společný původ.
Celá idea a koncept kauzality je, dle mého mínění, založen na několika chybných předpokladech. Jedním z nich je, že akce může být pouze „jednosměrná“ či „lineární“ – může tedy způsobit danou událost, přičemž ve skutečnosti je veškeré konání či činění vždy podobou vzájemné interakce.
Dalším předpokladem je, že zažité události či zkušenosti nelze pouze rozlišit, ale také oddělit jak od sebe, tak od širších kontextových polí vzájemných souvislostí a souvztažností a samotného základního stavu pole a podmínek, ve kterých se objevují.
Životní filozofie a praxe vědomí (nootheismus) chápe vědomí jako základ všech věcí – jejich společné pole vzniku – ale ne jako jejich „příčinu“. A právě proto, že je základem všech věcí, je pole univerzálního vědomítaké tím, co všechny věci spojuje.
5. Vědomí versus energie
Vědomí současně na rozdíl od toho, co se nazývá ve fyzice „energie“ se svým slavným Einsteinovým vzorcem „é rovná se emc na druhou“, není omezeno žádnou „rychlostí“, tedy ani rychlostí světla. Pokud jsme si vědomi určité osoby ve vědomí, tak konkrétní vědomí, které o ní máme (náš způsob, jakým ji vidíme, naše myšlenky a pocity o ní a naše záměry vůči ní – jako je třeba zavolání jí telefonem), s ní okamžitě komunikuje způsobem, který překračuje rychlost světla. Vědomí je to, co vše cítí – a tím, že cítíme, se také dotýkáme. Stejně jako se proudící vzduch nebo vítr dotýká naší kůže, tak je vědomí právě tím „médiem“, kterým cítíme a dotýkáme se duší druhých. Ve skutečnosti to, co nazýváme „duší“, není nic jiného než tato vrozená cítící přirozenost a aktivita samotného vědomí jako takového.
6. Závěr i počátek prvotního principu
My sami víme, že JSME pouze prostřednictvím prvotního vědomí bytí nás samých. Podobně víme o existenci nebo bytí jakékoliv věci pouze prostřednictvím jejího vědomí. Právě z tohoto důvodu nemůže být toto vědomí (tedy vědomí jako takové) z principu redukováno ani na soukromé vlastnictví jakýchkoli bytostí (včetně lidských bytostí), kterých si je vědomo, ani na produkt jakékoliv věci či těla (včetně lidského těla a mozku).
Všechna zakoušená těla a bytosti jsou pouze individualizovanými ztělesněními a částmi univerzálního a neomezeného pole vědomí – a intersubjektivně se projevují a vzájemně se zakoušejí pouze v tomto poli na základě interakce svých individuálně strukturovaných polí vědomí. Jinými slovy, vědomí samotné je to, co JE, v jeho nesčetných podobách.
Fotografie © Martin Dojčár, 2024