Tajemné a nesnadno dostupné oblasti indických Himalájí… Majestátné přírodní scenérie a průzračná atmosféra nedotčená překotným lidským klokotem. Od nepaměti nevyčerpatelný zdroj hluboké inspirace a ztišení pro všechny ty, kteří se vydali vstříc poznání těch nejhlubších tajemství existence…
I když moderní doba usilovně mění mnohé, činí přístupným dříve nedosažitelné a hlavně nemilosrdně zasévá přebujelého komerčního ducha kam se jen přiblíží, přesto Himaláje zůstávají stále Himalájemi. I přes bláznivá hejna čmoudících samohybů brázdících dnes zhusta nekonečné velehorské serpentýny, chraplavé amplióny či záplavy čilých obchodníků, onen nehybný tisíciletý duch může i dnes ovanout každého, kdo se jen trochu naladí na jeho inspirující vlnovou délku…
První půlrok svého indického pobytu jsem strávil převážně v Dillí a v Bombaji. Byla to kromě jiného docela dobrá škola splynutí s denní indickou realitou a též všestranná průprava pro následující daleké cesty po odlehlých a méně civilizovaných částech Indie.
Vrcholící bombajské léto a odjezd mé houslové „guru“ na prázdniny byly po půl roce tím prvním zaťukáním, které zvalo k cestě do srdce té „skutečné“ Indie – Indie poznání a vnitřního hledání. Putování do neznáma, a přece tak důvěrně známého… Kam se vydat a kterým směrem vykročit? Nabízelo se jich tolik… Ale nakonec se zdálo, jako by ten hlas nejsilnější zazněl právě ze severu, z himalájské strany. A tak jsem po malých přípravách sbalil batoh a housle a po dvoudenní cestě přeplněným vlakem stanul v jejich podhůří (samozřejmě plný očekávání a oslnivých představ).
První dva týdny jsem putoval jen tak bez cíle, chvíli setrval, pak zase pokračoval v cestě a též průběžně léčil některé naivní iluze a rychlá očekávání. Třeba legendární Rišikéš mi připadal jako malá sestra Bombaje (mohlo to tam být pěkné a klidné tak před padesáti lety). O „ášramy“ a „jogíny“ sice nebyla všeobecně nouze, ale – co si budeme povídat. A tak jsem raději postupoval stále dál a výš, těmi romanticky roztřesenými autobusy po okrajích horských útesů, až jsem dorazil do městečka Utarkáší. A tam, v místech už poněkud klidnějších, v malém ášramku na břehu Gangy, jsem si dal týden pauzu. A tiše přemítal o mnoha věcech. Shodou okolností tam právě prodléval jeden Američan (vypadal úplně jako Ind), který měl, jak pravil, dvouleté „poutní vízum“ a tak prostě putoval a putoval. Když jsem ho v jeho pokojíku navštívil na kousek řeči, zahlédl jsem na stole malou, nenápadnou brožurku, na jejíž titulní straně byla fotografie. Krásný, zářící obličej, nemohl jsem se od ní odtrhnout. Byl jsem ale už tak nějak připraven na obvyklé sdělení, že ten, kdo na ní je, zemřel tak před dvaceti lety (jak to tak chodí). „Potkal jsem se s ním před dvěma týdny,“ řekl mi ale Američan, když viděl, že mě ten obrázek zajímá a oči mu najednou zazářily. „Je to Svámí Paramánanda. Pořád někde putuje, ale za dva týdny bude v Haridváru.“ Haridvár… Tak odtamtud jsem vlastně přijel. Ale věděl jsem v tu chvíli, že se tam určitě za dva týdny vrátím, musím se tam vrátit. Cítil jsem takové příjemné vnitřní chvění a očekávání, tušil jsem, že se něco pomalu a pozvolna otevírá…
V následujících dvou týdnech jsem pokračoval v putování stále výš a výš, až k místu z nejposvátnějších – k samotnému pramenu Gangy vyvěrající zpod himalájských ledovců. A pak, po tomto symbolickém výstupu, jsem se spustil vstříc Haridváru, velkému poutnímu městu u Rišikéše, od něhož mě dělily dva dny nelehké zpáteční cesty autobusy, přes 3000 metrů výškového rozdílu a téměř třicetistupňový teplotní skok. Mým cílem byl ášram Akhand Paramdham, kde v této době měl pobývat Svámí Paramánanda.
Můj příjezd do ášramu rozvířila malá neshoda s řidičem rikši, který měl poněkud přehnané představy o ceně jízdného, takže ztropil na nádvoří ášramu docela hlučnou scénu. Pěkná úvodní navštívenka, říkal jsem si trochu rozpačitě. Ášram byl plný místních návštěvníků. Několik z nich se mě hned ujalo a tázali se po důvodu mé návštěvy. Když jsem řekl, že bych se rád setkal se Svámím Paramánandou, pokývli a zavedli mě asi o dvacet kroků dál, kde na dřevěné posteli seděl sám Svámí Paramánanda a kolem něj na zemi několik lidí.
Bylo to vlastně poprvé, kdy jsem měl možnost setkat se tváří v tvář s velkým duchovním mistrem. A tak mi ty okamžiky i s těmi nejjemnějšími nuancemi utkvěly napevno v paměti a vždy se tak trošku znovu připomněly i při těch několika dalších setkáních podobného druhu.
Svámí seděl na posteli v lehkém oranžovém přehozu. Když jsem k němu přišel a pozdravil ho, na chvíli se na mě (na první pohled nepříliš zúčastněně) podíval, jemně se usmál a pak zase naslouchal těm, co kolem něj seděli. Brzy mě obestřel velmi zvláštní pocit, který se jen těžko dá nějak popsat, pocit hluboce uklidňující a zároveň jakoby otevírající cestu do neznáma téměř závratného. Musel jsem na chvilku zavřít oči, abych to dokázal nějak strávit. Pak jsem je zase otevřel a nerušeně seděl dál a postupně pozoroval další zvláštní věc – Svámí přede mnou seděl, občas přikývl na něco, co mu někdo říkal, ale když se člověk na něj blíže zadíval, zdálo se, že tam vlastně ve skutečnosti vůbec není, jako by to, co bylo vidět, ta štíhlá sedící postava, byla úplně „prázdná“, ale to všechno kolem bylo přitom tak nesmírně silné a vyplňovalo celý prostor… Za nějakou chvíli se mě Svámí prostřednictvím tlumočníka (sám anglicky nemluvil) zeptal pár běžných otázek a poté nabídnul ubytování v jednom pokojíku s tím, že tam mohu několik dní setrvat a budu-li mít něco na srdci, mohu za ním kdykoliv přijít.
Takže jsem po zbytek dne začal postupně splývat s tímto místem, v blízkosti osoby, která otevírala mnohé. Dozvěděl jsem se mimo jiné, že jednou do roka Svámí na týden přichází do tohoto ášramu, kde ho obklopí několik set návštěvníků, naslouchají jeho promluvám a mají možnost kdykoliv se s ním o čemkoliv poradit. Ášram je pojmenovaný po jeho guruovi – velkém jógínovi a asketovi Svámím Akhanandovi.
Svámí Paramánanda už v šestnácti letech opustil světskou dráhu a vydal se vstříc duchovnímu poznání a se Svámím Akhánandou strávil přes dvacet let. Od té doby putuje po severu Indie a je otevřenou studnicí nejhlubšího duchovního poznání a inspirace každému, kdo za ním přijde. Jeho učení vychází jak z cesty nejčistšího poznání (velmi podobné přístupu Ramana Maharšiho), tak z cesty oddanosti (bhakti). Základem je podle něj jak stálá bdělost a nepřipoutanost k vnějším věcem, tak i vlastní intenzivní sádhana – praktická duchovní disciplína.
V ášramu jsem měl možnost strávit celý týden. Když to bylo jen trochu možné, vždycky jsem si přišel sednout do nesmírně inspirující blízkosti Svámího Paramánandy a byl-li po ruce někdo, kdo mohl překládat, snažil jsem se ptát na věci, které ve mně ležely. Odpovědi byly vždycky až neuvěřitelně přesné a zasahující samotnou podstatu problému. Kromě toho mi řekl: „Přijď na promluvy, tam se také hodně věcí dozvíš.“ „Vždyť nerozumím ani slovo,“ divil jsem se. „Vůbec není důležité o čem se povídá. Napoj se na To, co promlouvá, na energii, která prochází.“
A měl pravdu. Nebylo třeba až tolik rozumět tomu, co povídá, stačilo na něj v té chvíli zaměřit pohled, nebo i jen zavřít oči a člověk mohl vnímat tolik zvláštních jemných energií, bylo to zase úplně jiné než když po zbytek dne jen tak seděl na svém otomanu.
Dny plynuly a i přes dosti čilý denní ruch a hluk v ášramu (běžní Indové nejsou právě ztělesněním bobříka mlčení) jsem vnímal jak se ve mně postupně rozlévá stále větší vnitřní ticho, klid a mír. Předposlední den mě Svámí odpoledne pozval do svého pokojíku, kde byli už jen další dva lidé. A nikdo nemluvil. Všichni jen tiše seděli. Najednou jsem si všimnul, že se Svámí na mě upřeně dívá. Jakoby na jemný povel jsem zavřel oči. Velmi dlouhou dobu bylo ticho. Vibrující, mocné a stále se prohlubující ticho. A v tom tichu začal postupně, pomalu a nezadržitelně vyvěrat ten závratný, nepostižitelný a nepopsatelný pocit věčnosti přítomného okamžiku… A pak – nevím jak dlouho to mohlo trvat – jsem jakoby zdálky uslyšel, že se někdo nahlas a usedavě rozplakal. Chvíli mi trvalo než jsem se navrátil do reality čtyř stěn pokojíku. Byl to muž sedící vedle mě. Podíval jsem se na Svámího. Jeho zářící tvář pokrýval sotva postižitelný jemný úsměv. „I to je meditace,“ řekl a dlouze se zahleděl na mého souseda, který se postupně poklonil a čelem dotkl země a v této poloze nehybně setrval po dlouhé minuty.
I ten následující závěrečný den mého pobytu v ášramu se postupně chýlil ke konci, a tak jsem batoh i housle opět pozvolna připravil do pohotovostní polohy a přišel se rozloučit se Svámím Paramánandou (který se též postupně chystal k dalšímu putování). Jako vždy opět seděl na své dřevěné posteli na nádvoří ášramu. Nebylo třeba mnoha slov. Jeho tichý úsměv a symbolické požehnání vydaly za ty nejdelší rozmluvy…
A tak jsem zase vyrazil zpět do toho bublajícího indického panoptika, naplněn tímto prvním velkým setkáním, vstříc dalším cestám a dalšímu putování. Ale o tom zase až příště.
Se Svámím Paramánandou jsem se už ale nikdy nesetkal. Snažil jsem se během let psát do onoho ášramu, abych zjistil kde se Svámí právě pohybuje, ale bez odpovědi. Snažil jsem se telefonovat jedné z jeho žaček z Dillí, která mi dala svůj telefon – když jsem ale zatelefonoval, zjistil jsem, že tam bydlí někdo úplně jiný. Svámí Paramánanda zmizel tak náhle, jako se objevil. Ale některé okamžiky nemají s plynutím času mnoho společného…