Základní rozlišení v životní filozofii a praxi vědomí spočívá mezi vším, co děláme nebo zakoušíme na jedné straně a vědomím dělání či zakoušení na straně druhé. Nevyžaduje ve skutečnosti žádný obtížný „skok“ z diferencované sféry našeho každodenního prožívání do sféry ryzího či transcendentálního Vědomí, ale výhradně bezprostřední rozpoznání této zkušenostní skutečnosti. Neboť vědomí určité věci, ať už kamene, rostliny, židle nebo našich těl, není samo o sobě nějakou „věcí“ žádného druhu, Vědomí je vrozeně ryzí či prosté všech věcí.
Obdobně, vědomí myšlenek nebo mentální činnosti není samo o sobě jakoukoliv myšlenkou či mentální činností, Vědomí je vrozeně myšlenek či jakékoliv mysli prosté. Proto nepotřebujeme, a není nutné přestat myslet, či „zastavovat mysl“, abychom dosáhli stavu ryzího myšlenek či mysli prostého Vědomí, neboť svou vrozenou podstatou je Vědomí, podobně jako prostor něčím esenciálně různým, a proto svobodným od všeho zakoušení v něm, ať už našeho těla nebo mysli, věcí nebo myšlenek.
Vědomí je svoboda – svoboda od omezujícího ztotožňování s mnoha elementy naší bezprostřední zkušenosti přítomného okamžiku. Nicméně druhou stranou této svobody ze je svoboda ke. Svoboda, umožňující plné Vědomí, tedy přijetí a přitakání všemu co zakoušíme a přinášející současně svobodu „božského herce“ zapojit se svobodně v aktivním a vědomým ztotožněním s různými částmi sebe sama. Současně je zde nejzákladnější svoboda – svoboda volit.
Tato svoboda vyvstává ze zakoušení přítomného okamžiku jako prostoru stále-nových potencialit, které nejsou žádným způsobem omezovány naší aktuálně přítomnou zkušeností – přítomným okamžikem. Neboť skutečný přítomný okamžik není bod na abstraktní přímce času procházející z minulosti přes přítomnost do buducnosti. Není ani něčím, co bychom ve skutečnosti mohli vůbec zakoušet nebo si uvědomovat v čase. Naopak přítomný okamžik je samotným prostorem či prostorovostí-polem vědomí, více či méně rozšířeném nebo omezeném, v kterém je formována a vyvstává naše zkušenost – nejen zkušenost toho co je, ale i toho co by mohlo být v jejich nesčetných variantách.
Skutečně žít v přítomném okamžiku proto neznamená jenom být si vědomý našich bezprostředních činnosti a zkušenosti (jak učí například dnes módní mindfulness, přesněji mindlessness), ale žití v trvalém širším prostoru vědomí alternativních možných způsobů konání a zakoušení – dýchání, stání, sezení, pohybu, cítění, myšlení, jednání, vztahování a komunikování obecně.
Bez plného vědomí toho, co aktuálně zakoušíme, nemůžeme otevřít naše vědomí jiným potenciálním způsobům jednání a zakoušení, ani svobodně volit mezi nimi. Proto pochopení a zakoušení přítomného okamžiku jako prostoru potenciality je klíčem k osvobození jako svobody ke – kapacitě svobodně volit naše akce a jednání a tvořivě tvarovat naši zkušenost nás samých, druhých lidí a světa kolem nás. Skutečný přítomný okamžik je prostorová přítomnost, ve které vše minulé, přítomné a budoucí jsou manifestace širšího prostorového pole tvořivých potencialit. Skutečná moc přítomného okamžiku je mocí svobodně a tvořivě volit z vždy-nových potencialit jejich aktualizace v našem zakoušení – je mocí NOVÉHO.
