A čím jsem byl, tím jsem byl rád.
Jan Neruda
I.
Základní mystické poučky jsou vcelku jednoduché, není to nic zvláštního, nového nebo cizího. Prakticky je známe ze všech náboženství a tvoří jejich etický základ. Proto je také morálka a etika na samém počátku cesty tak zásadní. Západní náboženství, církve a sekty je přinášejí většinou ve formě příkazů, přikázání a zákazů. Mnohdy jsou součástí zákona či zákonů, nebo je přímo tvoří. Ostatně od nich jsou zákony přirozeně odvozeny. Na Východě jsou pak většinou jen doporučené.
Mystické předpoklady jsou předpoklady mravními a žádná správně pojatá cesta se bez nich neobejde. Jejich úloha a význam jsou často pomíjeny, především pro mladickou nerozvážnost, kdy v mladistvém zápalu boje může člověk ledacos přehlédnout, přeskočit, a následně je pak nucen se k tomu vracet.
Individuální morální obroda jednotlivce, snaha o zlepšení sama sebe, je časově mnohem náročnější než cesta k osvícení a jeho realizace. Je však její nedílnou součástí a zákonitě jí musí předcházet. O morálce můžeme mluvit jako o předpokladu duchovní cesty. Kdo tuto etapu vynechá nebo ošidí, bude se muset vracet, neboť stavil na písku…
Cesta morální obrody stejně jako samotná duchovní cesta začíná právě snahou o zlepšení sama sebe, o činění dobra druhým. Může se tak odvíjet na základě rodinného náboženství či náboženství na cestě přijatém nebo i čistě filozofické cesty.
Dobrovolná aktivní snaha o morální zušlechtění sebe sama, například v podobě křesťanské výchovy od dětství, urychlí duchovní cestu a vývoj jako takový. Mravní předpisy jsou vnější formou de facto již askeze, předpisy, jichž je nutno se držet, vracet se k nim, opakovat si je či pročítat. Ve chvíli, kdy je člověk dostatečně zralý na bdění, a k tomu je opravdu třeba dozrát, přechází člověk na tuto vnitřní formu, díky níž dodržuje mravní předpisy téměř automaticky.
II.
Každé náboženské společenství ať katolicismu, husitství, či třeba řádu Dugpa Kagyü, obsahuje jak dobré, ušlechtilé tak i špatné, nespásonosné prvky a tendence a je nakonec stejně pouze soustavou náboženských představ. Pro úspěšné zvládnutí duchovní cesty je nutné nebát se opustit náboženské dogma výlučné jedinečnosti náboženství a nebát se vybrat si jen a pouze ty lepší prvky klidně i z několika z nich.
Není významná pasivní účast na rituálech předků, například jednou týdně zajít na nedělní mši, jak si ovšem dnes mnozí vykládají „aktivní víru“, ale každodenní a celodenní kontrola svého jednání a chování na základě předpisů, příkazů a zákazů, které nám toto náboženství přináší. K tomu významnou měrou přispívají dobrovolně a vědomě přijímané a prováděné individuální rituály jako je třeba praxe modlitby, mantry, meditace a podobně. Dokonce i Evžen mluvil o nezbytnosti kontroly přání a obav během dne, což s tímto také úzce souvisí.
Bereme-li ‘svět’ jako dobrý, potom i my se chováme stejně a naopak. Naše reakce na prožívání je tedy chování, které prožívání zrcadlí. A naše reakce na chování okolí je naše prožívání… když už jsme nuceni prožívat svět, proč jej neprožívat příjemně? – Je to přeci otázka svobodné vůle! Nirvána je neodvislá ode všeho, a tímto ji nepopíráme… Prožíváme-li příjemné, chováme se příjemně i navenek, a po zažití jmenovaného sice mnohem pomaleji, ale i tak uhasínají žádosti, a tím i tzv. nectnosti či sama strast a ožívá smíření se skutečností v přítomnosti, v podobě klidu, neboť samo vyhasnutí veškerého našeho chtění vede ke zpřítomnění, usmíření a spokojenosti vyznačující se radostivým povznesením (křesťanská mystika to nazývá Mírem, jehož je však v buddhismu dosahováno jednoduchou meditační praxí – pouhým bděním nad nadechováním a vydechováním).1
To je smysl dobré karmy či dobrého osudu nebo také části modlitby Páně „neuvoď nás v pokušení“ (Matouš 6, 13), protože právě v takovém stavu nám nejsou kladeny překážky, či lépe řečeno sami sobě neklademe překážky, které bychom pak museli překonávat. Naopak to dodává klid a Mír – usmíření a zpřítomnění a radostivost.
Pro duchovní cestu a úspěšný postup a završení lze na začátku přijmout, ztotožnit se od té doby nadále jednat dle vybraného náboženství, nebo například takového, které uznává společnost či rodina, do níž jsme se narodili a v jejím vlivu vyrůstali, nebo následně přijali během své životní cesty. Je tak možno použít jako Desatero v jeho starozákonní i novozákonní podobě (Matouš 5–7) nebo rozvedení Pěti etických pravidelbuddhismu, například ve Vzácném růžovém věnci („Růženec skvostných drahokamů“). Zde je nutno zdůraznit, že ono strohé Desatero starozákonní, bez patřičného komentáře a doplnění, stejně jako „patero“ buddhistické rozhodně nestačí. Jde o to, že náš vývoj nemá být divadelní hrou pro ostatní, ale skutečným, pravým (vnitřním) životem, skutečností každodenně prožívanou námi samými vedoucí k, řekněme Aristotelovými (1937) slovy – eudaimonii – spokojenosti s vlastním životem či prožitkem. V tu chvíli ale nestačí omezovat neetické činy tělesné, ale je nutno usměrnit myšlení, slova i skutky!
„Pět etických pravidel“ buddhismu (paňča-síla), například, je tedy nutno dodržovat nejen na úrovni tělesné, fyzické, ale i slovní, řeči a myšlenkové (Nyanatiloka 2008, 197):
- zdržování se zabíjení živých bytostí,
- zdržování se kradení,
- zdržování se nesprávného sexuálního jednání,
- zdržování se nepravdivého a zraňujícího mluvení,
- zdržování se omamných látek.
Přijetí, dodržování a kontrolování morálních zásad je již samo o sobě duchovní cestou. Ačkoli je tato morální příprava, resp. obroda nezbytně nutná, pokud byste se rozhodli dosáhnout osvícení výlučně s její pomocí, byla by to cesta delší než skrze meditace. Morální zušlechťování bytosti může trvat po celou duchovní cestu, po celý život, ale i déle…
III.
I v našem prostředí se k tomuto tématu různé školy staví různě. Mystika Karla Weinfurtera se jím nezabývala vůbec, ač z povahy věci ctnosti uctívala. Učení Fráni Drtikola a jeho představitel Evžen Štekl vycházel z předpokladu, že je zcela přirozené a automatické, že si touto průpravou člověk musí projít a navyknout si sám. Nauka Květoslava Minaříka a jeho následníci Josef Studený a Zora Šubrtová, pak morální průpravu brali jako zcela stěžejní…
Možná se pozastavíte nad tím, proč kladu naroveň morální poučky různých náboženství. Bůh, Prázdnota i Tao jsou neuchopitelné, nepředstavitelné a nepojmenovatelné, což plně odpovídá prvním třem přikázáním Tóry – Starého zákona.
V zásadě by se pro nás mělo stát zcela přirozené takzvané zlaté pravidlo: co nechceš sám, nečiň jiným. Ale pozor, skutečně i v oblasti mluvy a myšlení! To je důležité. Ostatně vše je energie a časem sami poznáte, jaký má nejen skutek, ale i slovo nebo ještě jemnější myšlenka vliv na vás i okolí. Ale i to, že se vám vše, vzhledem k povaze „světa“, jež je ryze subjektivní, zákonitě vrací zpět. Zlaté pravidlo lze dále rozšířit o nečinění zlého, špatného a podobně, například dle Kantova kategorického imperativu.
Pokud budeme delší dobu usilovat, sama cesta nás zavede k meditaci a sama meditace k osvícení. Ale mezi tím se můžeme vlastní praxí, vlastním životem přesvědčit o tom, že celá Buddhova Osmičlenná stezka(například dle Nyanatiloky 1935) je de facto jedním komplexním etickým zákonem pozůstávajícím z jednotlivých morálních pouček. Mnohé výklady uvádějí jako etické části pouze některé z Osmi členů stezky, ale to po čase sami prohlédnete s tím, jak začnete vnímat iluzornost světa právě díky meditačním technikám obsaženým v jiných členech stezky, které se vám pak ukáží jako nanejvýš etické. Samotné bdění je totiž už samovolně prováděno podle zvládnutých morálních předpokladů mysli. Bdění je formou mentální askeze, a je tudíž samo etickou praxí. V tu chvíli již o etice ani mluvit nemusíme, a přesto podle ní žijeme… Avšak abychom došli k tomuto, je nutno buď postupně ovládnout a kontrolovat skutkové, slovní a myšlenkové jednání, anebo se naučit rovnou ovládat myšlenky a myšlení na základě pochopení a poznání iluzornosti, podmíněnosti či neexistence takzvaně reálného světa. Autor těchto řádek šel onou druhou cestou. Nicméně, i jí předcházela etapa etických pravidel v rodině a později klášteře a církvi.
Jste-li nyní odhodlání nastoupit duchovní cestu, nebo upevnit váš pokrok na ní a dojít osvícení, osvobození, nirvány, využijte náboženského prostředí rodin vašich předků, případně konvertujte, avšak nikoli fanaticky. Ale pokud by se vám to náhodou stalo, nermuťte se. Může to být vaším osudem, ať už na určitý čas či životní etapu nebo napořád. Pokud však k tomu přistoupíte s nadhledem hodným člověka, člověka bohu rovného, humanisty, badatele, takové náboženské zaujetí, ulpění, fanatismus vás nepotká a vy budete moci po čase jít dál.
Nebojte se tedy přikročit ke ztotožnění s náboženskými poučkami, které jsou vám nejbližší a pomocí nich uzpůsobit svou morálku, jednání a životní postoje i vznešenost vašich cílů. Je dobré vzhlížet výš, především na začátku duchovní cesty. Pomoci vám může i četba svatých textů.
Své životní postoje, ano, životní, protože vše je třeba uvádět v život, praktikovat v každodenním života, můžeme založit například na křesťanské etice obsažené v Evangeliu podle Matouše, kapitola 5 až 7, vycházející a rozvíjející původní Desatero z Tóry starých Hebrejců. Tento text představuje předpis pro jednání a chování z hlediska nejen skutků, jako Desatero, ale i slov a myšlení! Tedy na všech úrovních. Dokonale tak rozebírá všechny aspekty morálky, bez kterých se žádný mystik neobejde.Podobně dokonalý předpis tvoří i celá kniha Lao-c’, Tao te ting, „O Tau a cti“ (nebo lépe „ctnosti“), jejíž kvalitu a dokonalost zajisté intuitivně pozná každý, komu se kniha dostane do rukou. Přináší kompletní návod na jednání ve světě, návod, který se stal základem celého náboženství – taoismu.
Tao, které se dá popsat slovy, není stálé Tao, jméno, které se dá jmenovat, není věčné jméno, bezejmenné je počátkem všeho, pojmenovatelné je matkou tisíce věcí, proto prázdný a bez přání vidí počáteční jemnost, ale naplněný vidí povstávající úplnost, to obojí má společný původ, ale různé jméno, dohromady je nazýváme tajemstvím, hlubším než hlubina sama, branou k počátku.2
Jinou zcela výjimečnou knihou obsahující morální předpisy, zákazy a doporučení pro jednání hledajícího je Vzácný růženec drahokamů napsaný Dvagpo-Lhardžem, Guru Gampopou. Tento stojí za seznámení pro ty, kteří neměli to štěstí být vychováváni ve věřících rodinách, ale přesto mají to štěstí, že je intuice přivedla na duchovní cestu. Avšak i oněm věřícím (křesťanům) je dobré tuto knihu doporučit, neboť v ní jistě shledají systematicky popsané to, co už znají z vlastního křesťanského pojetí.
Tato kniha sestává z řady jógických předpisů, které jsou rozděleny na 28 základních řádů. Byla sestavena od Dvagpo-Lharjeho, bezprostředního nástupce Milarepova (1052–1135), a pochází asi z poloviny dvanáctého století.
Dvagpo-Lharje, to znamená Lharja z provincie Dvagpo ve východním Tibetu; narodil se tamtéž prý v roce 1077. Zemřel v roce 1152. Jako vtělení krále Srong-Tsan-Gampo, prvního buddhistického vládce Tibetu, který zemřel v roce 650, je často nazýván Velký Guru Gampopa.
V roce 1150 právě dvě léta před svou smrtí, založil klášter Ts‘ur-Ika, nynější hlavní sídlo řádu Kargyütpa.
Protože duchovní nauky, uváděné ve Vzácném růžovém věnci, jsou v podstatě bezprostředním odkazem tohoto velkého Gurua, náseduje zde krátký přehled jejich podání po Dvagpo-Lharje.
První z Guruů Kargyütpa byl Dordže-Čang (sanskrt Vadžra-Dhara, nebeský, Ádi nebo Pra-Buddha Kargyütpa). Ten prý sdělil filosofii Mahá-Mudra Tilopovi, indickému Guruovi. Tato filosofie je původem tohoto jógického učení školy Kargyütpa, jakož i jógických předpisů této knihy.
Tilopa, zakladatel duchovního následnictví na zemi, žil v Indii kolem poloviny desátého století. Jeho nástupcem byl oblíbený žák Náropa. Podobně jako velký Guru Padma-Sambhava (který v roce 749 založil školu Nigmapa v Tibetu, od níž se po reformním hnutí odloučila škola Kargyütpa) byl též Náropa Učitelem filozofie na slavné buddhistické vysoké škole v Nálandě v severozápadní Indii, v duchovním středisku oné doby.
K žákům Náropovým patřil Marpa, který pro své mnohé překlady ze sanskrtu do Tibetštiny je nazýván Marpa Překladatel. Byl prvním tibetským Guruem školy Kargyütpa. Po něm následoval jeho oblíbený žák Milarepa, jehož duchovním následovníkem byl Dvagpo-Lharje a jeho žáci.
Následovníci Marpovi a Milarepovi odlišují se od všech jiných tibetských buddhistů podstatně tím, že buddhistické učení skutečně prakticky provádějí jasnými jógickými cvičeními a učí ideálu Boddhisattvů – odřeknutí světa.
Rukopis Vzácného růžového věnce byl opsán jedním putujícím Jóginem, který před několika málo lety procházel Gangtokem v Sikkimu a po několik dní užíval pohostinství překladatele. Podle starého zvyku, kdy tisk byl málo rozšířen a stejně psaní, učí se mnozí Jóginové „Vzácnému růžovému věnci“ nazpaměť. Každý z nich má vlastní ruční exemplář tohoto znamenitého učení, jež je sepsáno podle ústního podání, nebo což je dnes obvyklejší, podle rukopisu Gurua, aby tyto nauky nebyly zapomenuty nebo ztraceny.3
Podobná morální a etická pravidla obsahuje jádro každého etického náboženství, tedy těch, která vznikla kolem roku 500 př. Kr. a obsahují etický základ, vycházejí z etických požadavků, na rozdíl od náboženství předchozích, která byla založena pouze na kultu předků, přírody, přírodních jevů a podobně s minimem transcendentna.
Všem pak bez rozdílu doporučoval Fráňa Drtikol přizpůsobit morálku při nastoupení duchovní cesty dle Slovy Buddhova od Nyanatiloky (1935). Tato kniha je poněkud odlišná než ony předcházející, neboť vedle zcela jasných morálních předpisů přináší také meditační návody a návody k pohroužení, vnorům a podobně. Představuje tak jedinečný výběr sestavený 2400 let po Buddhovi jedním z jeho západních následovníků, který se rozhodl odejít za tímto Učením na Východ a věnovat mu svůj život. Také proto je nám právě jeho pojetí a výběr tolik blízký.
IV.
Nicméně, jak často opakoval Mistr Evžen, že tam, kde je přehnaný důraz na morálku, nastal duchovní pád. To neplatí pro začátek duchovní cesty či pro studium etiky, ale pro pokrok na duchovní cestě a její dokončení. A praxe, jíž Mistr Evžen učil, byla hodně pokročilá a vyžadovala připraveného člověka, přinejmenším karmicky.
Samotná pravidla, příkazy a zákazy musíme časem opustit, resp. nás samovolně opustí. Ale až poté, co je plně zvládneme a zažijeme. Nemáme lpět na ničem, a to ani na ušlechtilých metodách cesty. Každé lpění nás udržuje ve stávajícím stavu a brání jej opustit, brání dalšímu pokroku, brání bezpodmínečnému odevzdání všeho. Ale tím nedovolí poznat prázdnotu…
K samovolnému opuštění pravidel však dojde i tím, že se nám ony tzv. poučky, nebo to, co by za poučky považoval nepraktikující, takzvaně přejdou do krve, stanou se naší přirozenou součástí, jednáme v rámci nich zcela přirozeně a nenuceně. Zde je nutno varovat před příliš brzkým opuštěním příkazů a zákazů, stejně tak jako před jejich přeskočením. Kdo toto nemá, neměl anebo obešel, nedojde nirvány, jeho cílem se stane maximálně tak jedno z nižších nebí, které jej k této pro nás ostatní přípravné cestě teprve povede, a to bez toho, aby rozpoznal, že ještě nepřekonal nevědomost a iluzornost a nedosáhl nirvány. Náboženství, ať už to vrozené či získané cestou, nám tak může být na začátku pomůckou, ale v průběhu a ke konci cesty překážkou.
Na konci duchovní cesty se člověk musí vzdát jak příkazů taky zákazů, aby mohl dosíci nejvyšší mety lidství, jímž je osvícení. Ale v té době je již zpravidla natolik morálně ušlechtilý, že je tak možné pro něj učinit. Po osvícení se stejně většinou k ušlechtilosti a dobrotě vrací, protože teprve potom může mít dostatečný vliv na své okolí.
Jenomže důležitá je také míra a „urputnost“ prosazování mravních předpisů. Musí se na to rozumně, od lesa… Nejen že ani na této části praxe nesmíme ulpět – ostatně, vůbec na ničem nesmíme ulpět. Dogmatická zarputilost nadměrného vymáhání mravů je právě známkou duchovního úpadku. Je tedy nutné najít tu správnou míru už na začátku duchovní cesty, míru, jíž nám později spolehlivě určí bdění. Nakonec se člověk stejně vrací tam, odkud vyšel, proto je dobré svou duchovní cestu založit a začít morálním zušlechťování bytosti.
Na tomto místě je nutno důrazně upozornit, že ani do jedné z výše popisovaných kategorií nebo vývojových stádií rozhodně nepatří vykrádání cizího webu, knih, textů, nebo nepovolená manipulace s cizím duševním vlastnictvím, uměleckými díly, obrazy, fotografie a podobně, kteréžto lze právně kvalifikovat jako zcela regulérní trestný čin krádeže, případně podvodu. A to ani pod tak často předstíranou rouškou duchovna a údajných bohulibých či duchovních záměrů, s čímž se ovšem můžeme dodnes i přes rozvoj autorského práva v nemalé míře u náboženských pomatenců setkávat.Dharma není zdarma, jak se mnozí mylně domnívají. Ti však k cestě ještě ani nedospěli. Je nutno vynaložit obrovské úsilí, abychom se k dharmě dostali a mnohem větší pak ještě při její realizaci. Ale pozor: Karma je zdarma! To si však ti, kteří pod zástěrkou veřejného šíření duchovna kradou, lžou, podvádějí, pomlouvají a podobně, nejsou schopni uvědomit.
Ostatně: „(Evžen) od Fráni několikrát slyšel, že mystika nepatří do spolku (nebo že se nemá dělat ve společnosti). Na pozadí této společenské mystiky se jasně projevuje fakt, že se tito ‘mystikové’ vlastně baví a nemá to tudíž nic společného s opravdovou, hlubokou vnitřní prací na sobě.“4 Evžen Štekl „Učení předával formou ‘od ucha k uchu’. Stejně jako Fráňa Drtikol nikdy nepřednášel většímu počtu žáků najednou, nikdy nepřednáší veřejně. Jeho přístup k jednotlivým žákům byl ryze individuální.“5
Samotná kniha, ať už ta Evženova nebo jeho žáků, má dnes jako nosné medium zcela jiný charakter než kdysi. Málokdo si ji koupí, ještě méně lidí přečte, natož aby se odvážili praktikovat její obsah. Kniha tak slouží k uchování věrné podoby Učení stejně jako kdysi jeho memorování. Navíc je určena pouze praktikům, ostatně, kdo jiný by se odvážil ji nastudovat a sám vyzkoušet…
V.
O zlepšení sebe sama, o morální obrodu své bytosti je nutno cílevědomě usilovat. Jedná se o předpoklad úspěšného projití duchovní cesty do samotného cíle – osvícení. Odříkání, nelpět, netrestat se… vlídně s pokorou, pochopením a poznáním příčin, následků a podmínek. Čistota srdce, čistota úmyslu.
Měli bychom tedy nejen na začátku duchovní cesty, ale po celý život, neboť ona de facto nikde a nikdy nekončí, jednat tak, abychom si v jejím průběhu i na samém konci života v klidu, míru a spokojenosti mohli Nerudovými slovy říci: A čím jsem byl, tím jsem byl rád. Je na každém, jaké prožívání si zvolí. Ale: Když jsem už nuceni prožívat svět, proč jej neprožívat příjemně?6 Tedy šťastně?! A proto:
Sláva znamenitému Guruovi!
Kdo ve zlověstném, nesnadno překonatelném moři za sebou jdoucích forem bytí bojuje o Osvobození podle učení Mudrců Kargyütpa, nechť vzdá povinnou poctu oněm Učitelům, jejichž život je bez poskvrny, jichž ctnosti jsou nevyčerpatelné jako moře a jichž nekonečná dobrota zahrnuje všechny bytosti v celém vesmíru, minulé, přítomné a budoucí.7
Poznámky
- Lípa 2014, 2021. ↩︎
- Lao-c’ 2005. ↩︎
- Evans-Wentz, přeložil František Drtikol. ↩︎
- Štekl 2021, 109. ↩︎
- Lípa 2014, 2021. ↩︎
- Lípa 2014, 2021. ↩︎
- Evans-Wentz. Guru Gampopa, Vzácný růženec drahokamů: Vzývání a předmluva.
Přeložil František Drtikol. ↩︎
Literatura
Bible Kralická. 1613.
Aristoteles. 1937. Etika Nikomachova. Praha: Jan Laichter.
Evans-Wentz, W. Y. 1935. Jóga a tajná učení Tibetu. Přeložil František Drtikol. Londýn: samizdat.
Kant, Immanuel. 1990. Základy metafyziky mravů. Praha: Svoboda.
Lao-c’. 2005. Tao Te ťing: o tajemství hlubším než hlubina sama. Praha: Dokořán.
Lípa, Jan. 2014 a 2021. Učení Fráni Drtikola – Od čakramů k nemyšlení. Praha: Svět.
Minařík, Květoslav. 1939. Přímá stezka: mystická praxe k poznání skutečnosti. Pardubice.
Neruda, Jan. 1873. Knihy veršů. Praha: Grégr & Ferd.
Nyanatiloka. 1935. Slovo Buddhovo. Dvůr Králové nad Labem.
Nyanatiloka. 2008. Buddhistický slovník. Praha: DharmaGaia.
Štekl, Evžen. 2021. Síla moudrosti. Praha: Svět.
Weinfurter, Karel. 1923. Ohnivý keř: odhalená cesta mystická. Praha: Zmatlík & Palička.
