Zpřítomnění

MOTTO

Je To teď a tady! 

Fráňa Drtikol

I.

Na začátku duchovního úsilí začneme prožívat řadu nových, do té doby nepoznaných zkušeností, které nás utvrzují ve správnosti postupu a cesty samotné. A to s o to větší intenzitou, s jak velkou se úsilí věnujeme.

Vedle vizí, stavů a jiných mimořádných, domněle nadpřirozených jevů je to radostivost, radost, štěstí, avšak v jiné podobě než do té doby poznané.

Někteří ve své bláhovosti považují toto počáteční zasvěcení za konečné dosažení, přestávají se snažit, odkládají své úsilí a… a skončí. Po čase jsou překvapeni, že to vše odeznělo, v lepším případě, v tom horším sami sebe i jiné dále obelhávají, že to už bylo Ono.

Jiní tuší co je za tím… Radostivost se objevuje bez příčiny. Přesto, při bližší analýze můžeme dojít k návodu, jak k ní dojít.

II.

V dobách mých začátků, prvních meditačních pokusů a ponoření se hluboko do studia filozofické literatury a následně sebe sama, mne vedlo tušení. Tušení správného směru k cíli i jeho blízkosti. To jsem analyzoval jako jednu prvních dlouhodobých praxí a etap na mé duchovní cestě. Zpřítomnění. Zpřítomnění je zaměřené na přítomný okamžik a jeho jedinečnost, jak bychom je mohli volně definovat dle Karla Jasperse. Podle Patočky je pak jedinečnost situace její transcendentností.

Jak prosté, mohli bychom říci… A přesto…

Jedná se o za všech okolností a v každém okamžiku upřednostnění právě toho neuchopitelného přítomného okamžiku před čímkoli jiným. Před vzpomínkami na minulé, i před domněnkami, vizemi, predikcí a přemítáním nad možnými podobami budoucí…

Lze to úspěšně realizovat pouze důslednou kontrolou nejen svých přání, tužeb a obav, což ovšem může být také začátek, ale hlavně kontrolou mysli jako takové. V té době jsem již praktikoval pozorování nádechu a výdechu a všiml si jistých soustavnosti s koncentrací mysli a jejím uklidňováním.

A právě tak můžete postupovat i vy. Fráňa Drtikol říkal, že se na to musí vědecky. Dle svého tušení jsem právě tak postupoval.

Hrubé a dlouhotrvající vjemy mysli, jako jsou právě přání či na druhou stranu obavy, můžete po jejich uvědomění zaznamenat zápisem do svého mystického deníku, pozorovat kolik je jich za den za hodinu a podobně. A s tím také sledovat, jak postupně ubývají právě oním uvědoměním si jich, tedy uvědoměním si přítomného okamžiku – toho co děláte právě nyní. Všimněte si, že používám dokonavý vid – uvědomění si(uvědomit si), nikoli jeho nedokonavou podobu – uvědomování si (uvědomovat si), která je závislá na čase, a to jak minulém, tak budoucím a z něho plynoucí marné očekávání. Jemnější vjemy je pak třeba naučit se rozlišovat pozorovat a zaznamenávat myslí. Tomu říkáme bdění. A to se nejsnáze učí právě na podkladě pozorování nadechování a vydechování jako koncentračního předmětu buddhistické meditace.

Díky tomu se pak můžete snáze a častěji vymanit z utápění se v nostalgii minulosti a vzpomínek ale i hloubání, přemítání a plánování budoucnosti a variant dalšího vývoje, očekávání a obav z něho. Je sice pravda, že právě uvažováním nad (všemi) možnými situacemi budoucího dění, obzvláště nad těmi negativními, si tříbíme schopnost improvizace, ale tímto ji neztrácíme, naopak rozvíjíme zcela novým a účinnějším způsobem.

III.

Musíme vědět o vlastní činnosti, co dělá tělo, takříkajíc kde je ruka, kde je noha…

Faktem je, že toto se lépe daří sportovcům, kteří jsou zvyklí s tělem vědomě pracovat, ale lze k tomu úspěšně využít i východní cvičení jako je například tchaj-ťi čchüan nebo čchi-kung, případně i samotnou hathajógu a podobně. 

Abychom se naučili poznávat a pozorovat nutkání k činnosti a pohybu je dobré trénovat sezení v ásaně, tedy klid při sezení v pozici se zkříženýma nohama, což už je vlastně nácvik samotné meditace.

Největším nepřítelem zpřítomnění je fantazie v její neovládané podobě vedoucí až k fantasmagorickým představám a výmyslům. Pokud jsme pohlceni myšlenkovým tokem fantazie, nejsme schopni si tuto činnost uvědomit, natož jakoukoli činnost konanou v přítomném okamžiku. Braní nám to tudíž prohlédnout přítomný okamžik, tedy zpřítomnění. Pakliže ovšem začneme s vědomým úsilím přerušovat a vystupovat z tohoto toku, uvědomovat si jej a dále setrvávat ve zpřítomnění, po čase se nám to začne dařit snáze. To je již samo o sobě bdění.

K jeho usnadnění a zkvalitnění, tedy k zpřítomnění, je pak možné použít praxi v pozorování nádechu a výdechu a později i ostatních vjemů vstupujících do mysli během tohoto procesu, jak popisují texty pálijského kánonu Anapanasatti sutta a Satipathána sutta.

Aby bylo možno představivost použít úspěšně pro rozvoj improvizace, je nutno, aby byla vědomě řízená, tedy opět v žádném případě pohlcující fantazie. K tomu nám může posloužit nácvik imaginace, zapamatování si a vybavování detailů zvoleného meditačního předmětu, kterým může být dech samotný, vzdouvání a klesání břicha a hrudi, pozorování plosek nohou ve vědomí nebo třeba světla či zvoleného božstva a podobně.Snaha o zpřítomnění může vypadat i tak, že se zastavíte, zastavíte veškeré své konání v daný okamžik a – a neděláte nic, vůbec nic, jen pozorujete tendence bytosti, nutkání a tak dále. Další možnost popisuje Gustav Meyrink v knize Zelená Tvář.

IV.

Podivuhodný text Gustava Meyrinka z knihy Zelená Tvář ¹

Klíč, který nás učinil pány vnitřní přírody, je rezavý už od potopy.

Nazývá se bdění.

Bdění, toť vše.

Člověk je pevně přesvědčen, že bdí, ale ve skutečnosti je chycen v síti spánku a snu, kterou si sám utkal. Čím se tato síť více svírá, tím mocněji vládne spánek. Ti, kdož jsou chyceni do ok jeho sítě, jsou spáči, kteří kráčejí životem jako stáda hovad vedených na jatky, lhostejných a bez myšlenek.

Snivci vidí oky sítě zamřížovaný svět, vnímají jen klamavé otvory, jednají podle toho, a nevědí, že tyto obrazy jsou prostě jen nesmyslné trosky obrovského celku. Tito snivci nejsou, jak se snad domníváš, fantastové či básníci. Jsou to pracovníci, ti, kteří si nikdy nedají pokoj, ti, které hlodá posedlost činnosti. Podobají se ohavným broukům, kteří šplhají pracně podél hladké trubky, a když vylezou konečně nahoru, pohrouží se do ní. Říkají, že bdí, ale to, co pokládají za život, je ve skutečnosti jen sen určený předem až do podrobností a zcela vyňatý z působení jejich vůle.

Byli a ještě jsou někteří lidé, kteří dobře věděli, že sní, průkopníci, kteří postoupili až k pevnostem, za nimiž se skrývá věčně bdící já – lidé vidoucí jako Descartes, Schopenhauer a Kant. Ale neměli zbraně nutné k dobytí pevnosti a jejich volání do boje neprobudilo spáče.

Bdění, toť vše.

První krok k tomuto cíli je tak jednoduchý, že ho může učinit každé dítě. Jenom ten, kdo má vyšinutého ducha, zapomněl, jak se chodí, a trčí ochrnutý na svých dvou nohách, protože se nechce obejít bez berlí, které zdědil po svých předchůdcích.

Bdění, toť vše.

Bdi ve všem, co děláš! Nepokládej se za už probuzeného. Nikoli, ty spíš a sníš.

Seber všechny své síly a nech na okamžik proudit svým tělem tento pocit: teď bdím!

Jestliže se ti to podaří, okamžitě poznáš, že stav, ve kterém jsi byl, se ti projeví jako dřímota a spánek.

To je první váhavý krok na dlouhé, předlouhé cestě, která vede od otroctví k všemohoucnosti.

Tímto způsobem kráčej od probuzení k probuzení.

Neexistuje pak znepokojivá myšlenka, kterou bys nemohl zapudit. Zůstane v pozadí a nemůže tě už dostihnout. Prostíráš se nad ní, jako se koruna stromu tyčí nad suchými větvemi.

Bolesti se od tebe vzdalují jako suché listí, když toto bdění pronikne rovněž tvým tělem.

Ledové koupele bráhmanů, probdělé noci žáků Buddhových a křesťanských asketů, trýznění indických fakírů nejsou ničím jiným než ustrnulými obřady ukazujícími, že tam se kdysi tyčil chrám těch, kdož usilovali bdít.

Čti svatá písma všech národů země. Středem každého z nich prochází jako červená nit skrytá věda bdění. Je to žebřík Jakubův, toho Jakuba, který bojuje celou „noc“ s andělem Páně, až přijde „den“ a on dosáhne vítězství.

Musíš stoupat od příčky k příčce probudilosti, chceš-li zdolat smrt.

Už spodní příčka se nazývá génius.

Jak máme nazývat příčky vyšší? Dav je nezná, jsou pokládány za legendy.

Na této cestě k probuzení bude prvním nepřítelem, na kterého narazíš, tvé vlastní tělo. Bude s tebou zápolit až do prvního ranního kuropění. Ale zpozoruješ-li úsvit věčného bdění, který tě vzdaluje od náměsíčníků, domnívajících se, že jsou lidé, a nevědoucích, že jsou spícími bohy, pak spánek tvého těla také zmizí a vesmír ti bude podroben.

Pak budeš moci konat zázraky, budeš-li chtít, a nebudeš už nucen jako pokorný otrok čekat, až nějaký krutý falešný bůh se slituje, aby tě zahrnul dary nebo aby ti sťal hlavu.

Štěstí dobrého věrného psa, totiž sloužit nějakému pánu, přirozeně už pro tebe nebude existovat – ale buď upřímný sám k sobě: chtěl bys i teď měnit se svým psem?

Nenechej se zastrašit obavami, že bys nedospěl k cíli v tomto životě. Ten, kdo našel cestu, se vrací stále na svět s vnitřní zralostí, která mu umožňuje pokračovat v práci. Rodí se jako „génius“.

Stezka, kterou ti ukazuji, je poseta podivnými událostmi: mrtví, které jsi znal, povstanou a budou k tobě mluvit! Jsou to jen obrazy! Světelné obrysy se ti zjeví a budou ti žehnat. Jsou to jen obrazy, tvary exaltované tvým tělem, které pod vlivem tvé proměněné vůle odumře magickou smrtí a stane se duchem, jako když se led zasažený ohněm rozpouští v páru.

Až se zbavíš mrtvoly v sobě, pak teprve budeš moci říci: teď se ode mne spánek vzdálil navždy.

Pak se udá zázrak, kterému lidé nemohou věřit – protože oklamáni svými smysly nechápou, že hmota a síla jsou totéž – a neuvěří ani zázraku, že i když tě pohřbí do země, nebude v rakvi mrtvola.

Teprve pak budeš moci rozlišit, co je skutečnost a co je zdání. Ten, koho potkáš, bude moci být pouze jedním z těch, kdož se vydali cestou před tebou.

Všichni ostatní jsou stíny.

Až do té chvíle nevíš, zda jsi tvor nejšťastnější nebo nejnešťastnější. Ale neboj se ničeho, ani jeden z těch, kdož se pustil stezkou bdění, i když zabloudil nebyl opuštěn svými vůdci.

Chci ti dát znamení, po němž poznáš, zda nějaký zjev je skutečnost nebo obraz: Jestliže se k tobě blíží, jestliže se tvé vědomí kalí, jestliže věci vnějšího světa jsou neurčité nebo mizí, nedůvěřuj. Měj se na pozoru! Zjevení je jen částí tebe. Jestliže mu nerozumíš, je to jen přízrak bez podstaty, zloděj, který pohlcuje část tvého života.

Zloději, kteří kradou sílu duše, jsou horší než zloději světští. Přitahují tě jako bludičky do bažin klamavé naděje, aby tě zanechali samotného v tmách, kde zmizíš navždy.

Nenech se zaslepit žádným zázrakem, který pro tebe zdánlivě konají, a žádným svatým jménem, které si přisvojují, žádným proroctvím, které vyjadřují, ani když se uskuteční. Jsou to tvoji úhlavní nepřátelé vyhnaní z pekla tvého vlastního těla a s nimi bojuješ o nadvládu.

Věz, že zázračné síly, které oni ovládají, jsou tvé vlastní síly, které ti odcizili, aby tě udrželi v otroctví. Nemohou žít mimo tvůj život, ale jestli je přemůžeš, zhroutí se jako němé a poddajné nástroje, kterých můžeš použít podle své potřeby.

Nesčetné jsou oběti, které způsobili mezi lidmi. Čti historii vizionářů a sektářů a dovíš se, že stezka, kterou sleduješ, je poseta lebkami.

Lidstvo proti nim bezděčně postavilo zeď: materialismus. Tato zeď je ochrana, která nezklame, je to obraz těla, ale je to také zeď vězení, která brání v pohledu.

Dnes jsou rozptýleni a fénix vnitřního života ožívá z popela, v němž ležel dlouho jako mrtvý, ale supové druhého světa začínají také vzlétat. A proto se měj na pozoru. Váhy, na něž položíš své vědomí, ti ukáží, kdy můžeš mít důvěru v tato zjevení. Čím bude tvé vědomí probudilejší, tím více se váhy vychýlí v tvůj prospěch.

Jestliže se ti chce zjevit vůdce, bratr z jiného duchovního světa, musí umět tak učinit, aniž tě zbavil tvého vědomí. Můžeš vložit ruku na jeho bok jako nevěřící Tomáš.

Bylo by snadné vyhnout se zjevením a jejich nebezpečím. Stačí jen, aby sis vedl jako obyčejný člověk. Ale co jsi tím získal? Zůstáváš vězněm v žaláři svého těla, až tě kat „Smrt“ odvede na popraviště.

Touha smrtelníků vidět nadpřirozené bytosti je křik, který probouzí i přízraky pekel, protože taková touha není čistá, protože je to spíše lačnost než touha, protože chce brát jakýmkoli způsobem, místo aby se učila dávat.

Všichni, kdož považují zemi za vězení, všichni zbožní lidé, kteří vzývají vysvobození, vyvolávají, aniž si to uvědomují, svět přízraků. Čiň tak také, ale vědomě.

Ale existuje pro ty, kdož tak činí neuvědoměle, nějaká neviditelná ruka, která by je mohla vytáhnout z bažiny, do níž zapadají? Já tomu nevěřím.

Až na cestě k probuzení projdeš královstvím přízraků, poznáš pozvolna, že jsou to prostě myšlenky, které můžeš náhle vidět svýma očima. Proto jsou ti cizí a připadají ti jako tvorové, neboť tato řeč tvarů je odlišná od řeči mozku.

Tehdy nastala chvíle, kdy dojde k přeměně: lidé, kteří tě obklopují, se stanou přízraky. Všichni, které jsi miloval, budou náhle larvami. I tvé vlastní tělo.

Nelze si představit strašlivější samotu, než je samota poutníka v poušti. A kdo tam neumí najít pramen živé vody, zemře žízní.

Všechno, co ti říkám, se nachází v knihách zbožných lidí všech národů: příchod nového království, bdění, vítězství nad tělem a samotou. A přece nás odděluje nepřekročitelná propast od těchto zbožných lidí. Oni se domnívají, že se blíží den, kdy dobří vstoupí do ráje a zlí budou vrženi do pekel. My víme, že přijde čas, kdy se mnozí probudí a budou odloučeni od spáčů, kteří nemohou pochopit, co znamená slovo bdění. Víme, že neexistuje dobrý a špatný, ale jen spravedlivý a falešný. Oni se domnívají, že bdít znamená zachovat si jasné smysly a otevřené oči za noci tak, aby člověk mohl konat své modlitby. My víme, že bdění je probuzení nesmrtelného já a že nespavost těla je jen přirozeným důsledkem. Oni se domnívají, že tělo má být zanedbáváno a tupeno, protože je hříšné. My víme, že není hříchu. Tělo je začátek našeho díla a my jsme sestoupili na zemi, abychom je proměnili v ducha. Oni se domnívají, že bychom měli žít v samotě se svým tělem, abychom očistili ducha. My víme, že náš duch musí jít nejprve do samoty, aby přeměnil tělo.

Jen na tobě záleží volba cesty: buď naše, nebo jejich. Musíš jednat podle své vlastní vůle.

Nemám právo ti radit. Je prospěšnější utrhnout podle tvého vlastního rozhodnutí hořký plod na stromě než vidět, jak na stromě visí plod sladký, k jehož utržení ti radí jiný.Ale nečiň jako mnozí, kteří vědí, že stojí psáno: Zkoumejte vše a ponechte si jen nejlepší. Je nutno jít, nic nezkoumat a podržet první věc, na kterou přijdem.

V.

V případě zpřítomnění můžeme mluvit o tom, že Cesta je cíl. Pokud ji totiž takto nastoupíme, bude se dále rozvíjet i sama ukazovat správný směr.

Zpřítomnění vám přinese nejen lepší a hlubší prožívání přítomného okamžiku, ale i samotného života jako takového. Díky zpřítomnění si budete moct ze začátku uvědomovat svoje nálady, a následně je i ovládat stejně tak jako všechny emoce, eliminovat nectnosti a vědomě rozvíjet cnosti a kultivovat veškeré vlastní chování a jednání navenek… Ale tím jsme už prakticky obsáhli většinu vlastní bytosti, s níž dále pracujeme a kterou tímto způsobem transformujeme. Vrcholem transformace pak bude získání vhledu a hloubky koncentrace (vnoru) a na jejich základě samotné osvícení dosažené a dále prožívané v přítomném okamžiku – zpřítomněním!

Literatura

1. Výňatek byl použit z knihy Jacques Bergier a Louis Pauwels, Jitro kouzelníků, Praha: Nakladatelství Svoboda, 1990, s. 456–461; jež má dle nás přiléhavější výrazy v češtině díky překladu Dr. Jiřího Konůpka z roku 1969 než reprint vydání z roku 1924 v překladu Antonína Bayera, Praha: Volvox Globator, 1991, s. 153–158. ↩︎